Jak si vybrat kočku

Už si vůbec nepamatuju, na základě čeho jsem učinila rozhodnutí pořídit si první kočku. Vždycky jsem chtěla psa, ale pak jsem asi někde vyčetla, že kočka je samostatnější a nevyžaduje tolik asistenci zaměstnaného člověka. Taky jsem v té době byla sama v prázdném (doslova, nepočítáme-li karimatku) bytě, a tak se prostě nějak stalo, že jsem jednoho dne lustrovala stránky brněnského městského útulku, a tam se mi zalíbila mouratá chlupatice s označením „kříženec norské lesní“. Inu požádala jsem kamarádku o zapůjčení přepravky po babičce, svého času velké milovnice koček i psů, a rozjela se na místo pro Šlápečka.

Postupem času jsem se stala lehce středně těžce závislou na fóru Kočky-online, nechala se totálně zblbnout místními „vládkyněmi střechy“ a začala hledat kočku číslo dvě. Tu jsem objevila na inzerát (o existenci nějakých soukromých depozit jsem ještě neměla ani páru) u nějakých lidí, co z rodinných důvodů dávali pryč mouratou žížalu. A tak přišla Babetka.

Záhy Šlápeček umřel, a jelikož jsem se už asi dostatečně stačila vyprofilovat na zmíněném fóru, jedni zlatí lidé mi nabídli Mášenku. Nejhodnější kočičku na světě. S Babetkou se skamarádily jedna dvě, a chvíli byl klid.

Pak přišel Pecka. Pro pořádek, toho jsem tedy našla v práci, přitoulal se tam k pohovoru a na fóru jsem se o tom s nikým neradila :D A za nějakou dobu po něm nám ti zlatí lidé zákeřně podstrčili Adélku. Znáte to, takové ty nenápadné dotazy, zda byste nevěděli o někom, kdo by… nebohá kočička… nemá kam mít… No, a tak je u nás. Druhá nejhodnější kočička na světě! Kdybyste někdy potřebovali nejhodnější kočičku na světě, znám zaručeně tu nejlepší chovatelskou stanici nejhodnějších kočiček na světě. Vyžádejte si u mě kontakt ;) Takhle se třemi kočkami se to u nás ustálilo a fungovalo.

Když umřela Babetka, jeli jsme si už najisto do Tibetu, neb jsem se v problematice již značně vyškolila. Děkuji, Kočky-online. Lindička zvaná Pekánek byla naše první kočka ze soukromého útulku. A zase jsme byli v plném počtu.

Po smrti Mášenky nám Pecka na umisťovačce vybral Jarouška. Po smrti Pekánka jsem myslela, že tentokrát najdeme kočičku v Brněnském Maxovi, ale Remiček byl rychlejší, a tak máme hodonínské lumpy dva. A jsme zase na počtu tří koček a tak to má být.

Včera cestou z veteriny jsem v hlavě vedla takovou spletitou myšlenkovou linku – vezla jsem Jarouška, který poslední týdny vykazoval nekalou činnost střev (už je ok) a taky jsem ho před pár dny omylem zavřela při večerním venčení ve voliéře (omlouvám se mu, kudy chodím, kdo mohl tušit, že tam ten trouba bude sedět jak hříbek a tichounce mňoukat do pustého dvora, ostatní kočky vždy při takovém nedopatření, které se mi stává maximálně jednou za deset let, bušily na okno…), takže mu teče očíčko, a zcela zvráceně přemýšlela, jak se těším, až našim novým veterinářům jednou předvedu krásného Remička, protože když viděli poprvé Jarouška, připadal jim velký… No a za chvíli mi to došlo. Pevně doufám, že našeho Remička nikdy v životě žádný veterinář neuvidí! Protože bude zdravý a v pětadvaceti umře ve spánku na únavu stářím. Nebo tak něco. Popravdě je to taková moje zvířecí životní meta, kterou jsem si včera zase uvědomila – dopřát všem našim svěřencům život bez nutosti výjezdů do ordinace a podávání otravných léků, a pak někdy za dlouho předlouho krásný klidný odchod. A zákonitě jsem si vzpomněla na Adélku, která má k té pětadvacítce dobře našlápnuto… kočička naše malá, milá, veselá.

A samozřejmě to přeju všem kočičkám a pejskům.

Příspěvek byl publikován v rubrice Události, Ze života se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.