Jezinka druhá: Smokie

Smokieho jsme ještě nedávno považovali za malou Dědkovu kamarádku ne zcela dobře identifikovatelné barvy – možná mouraté, možná želvovinové, nebo nějaké abstraktní kombinace mezi.

Vídali jsme je spolu přes ulici u souseda na střeše a neměli žádné další indicie o původu nového Dědkova společníka. Teprve když nám byl představen osobně a my si mohli prohlédnout jeho zadní konec z bezprostřední blízkosti, zjistili jsme svůj rozsáhlý omyl.

Tak předně bylo nad slunce jasné, že jde o mladého kocourka. Ještě překvapivější byl zcela nepopiratelný fakt, že je to Dědkův syn. Oba jsou hubení, mají drobný obličejík s očima blízko u sebe a často zapomínají špičku jazyka před zuby. A do třetice nás fascinovalo Smokieho zbarvení srsti. Kdepak mourek, kdepak želva. Tenhle kocour nosí kožich nádherně vymalovaný kouřovými barvami, které přecházejí z bílé na hrudníku přes všechny stupně šedi až k úplně tmavým tlapkám, ocásku a hlavičce. Jméno mu vymyslela kamarádka, protože mě v nějaké tvůrčí krizi napadaly jen pitomosti jako Dymáček a Kouřílek.

Nutno zde říci, že Dědkovi by měl být udělen titul Otce roku. Poměrně dlouhou dobu nás oťukával, testoval na vlastní kůži předkládané pokrmy, zkoumal sílu a možnosti nepřítele, a až když si byl zcela jist, že je u nás bezpečno, přivedl svého malého syna. „Dobrý den, toto je mé nebohé dítě, matka ho opustila, podívejte, jak je vychrtlý, almužničku prosím!“ Mohl si jít z fleku stoupnout před kostel. Smokie, narozdíl od tatínka, není tolik plachý a ve své mladické nerozvážnosti se nechá hladit i polapit do rukou. Je to kotě jak má být – roztomilé, hravé a zvědavé, bohužel taky dost přítulné. Což není zrovna žádoucí, Pecka by ho sice nejraději pustil do bytu, ale já se na něj ani na jiné cizí kočky nechci blíž vázat, nemluvě o tom, že Adélka s Mášenkou se s nikým kamarádit nechtějí. Navíc by bylo komplikované skloubit život koček bytových s životem těch venkovních. A především – Smokie své majitele má (i když ti dodnes věří, že je to kočka a říkají mu Minda, chacha).

Popravdě je docela těžké mu odolávat, umí dělat velmi vypečené obličeje a lepí se na sklo dveří stejně jako Dědek. Když přijdou oba, sluní se spolu na trávě nebo Smokie tátu provokuje a loví mu metrovými skoky ocásek. Dokonce už Dědka v něčem předčil – na vlastní oči jsem viděla, jak chytil myš.

Tahle malá rodinka patří mezi naše nejvěrnější návštěvníky a máme je nejraději, i když se o jejich přízeň musíme dělit se sousedy. Příště si povíme něco o Zrzkovi.

A nevím, jestli jsem to už zmínila, ale Adélka Smokieho šíleně nenávidí!

Příspěvek byl publikován v rubrice Ze života se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.