Zase nějaké ty obrázky do rodinného alba

Po čase se mi naskytla další možnost otestovat výrobek firmy Saal-Digital, a tentokráte se tím šťastným stal fotosešit.  Kdopak by nebyl šťasten jsa poset našimi kocóry!

Ano, za téma jsem zvolila nové členy naší smečky, neb tito ještě nikde dostatečně důstojně zvěčněni nejsou.

Formát 21 x 30 nabízí adekvátní prostor k zachycení Remička a Jarouška (a jedné bonusové Adélky, to bych jí neudělala, nebojte) plus minus v životní velikosti, povrch listů je příjemně matný, spirálová vazba decentní a překryvná fólie dovršuje celkový nádech luxusu. Ach, já bych se těmi kecy mohla živit. (Ale je to tak a přece nebudu psát: ty vole ten sešit je fakt boží. I když je.)

Včera jsem hledala (marně) v knihovně místo, kam útlé album umístím (pak jsem ho našla, když jsem vyhodila tři kočičí encyklopedie, které dnes ponesu na umisťovací výstavu hodonínských koček, tak si pro ně můžete zajít, haha), načež mi Pecka sdělil, že jsem úplně blbá, takovou krásu pěchovat někam do skříně. No tak na nás Remiček vykukuje z poličky nad televizí a návštěvy mají povinnost áchat a projevovat zájem sešit prolistovat. To jen tak na okraj.

Saalu srdečně děkuji a s klidným svědomím doporučuji k vyzkoušení i tento produkt.

Rubriky: Obrazem, Testujeme, Tipy a nápady | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Levitujeme

Prověšené pelechy jsou hit a ve většině domácností o ně probíhají pravidelné bitky. Když jsme instalovali nové šplhadlo do stropu, vznikla u nás situace 1:3, tedy jedna prověšenina na tři kočky.

Dala jsem proto chytrou hlavu dohromady a záhy vyrobila provizorní lehátko ze starého záchodu a dětského napínacího prostěradla. Tak jednoduché, až je hřích to nezkusit. Prostě vezmete objemnější nádobu, případně pevnou krabici, na dno dáte polštářek či jinou měkotinu, obmotáte prostěradlem, a pozvete zvíře. Ani jsem nečekala, že  pelíšek se stane jedním ze tří Adélčiných nejoblíbenějších.

Nicméně pořád to nebylo to pravé a má kreativně-produktivní duše nebyla uspokojena. Už dávno předávno jsem přemýšlela, jak závěsný kutloch vyrobit svépomocí. Přesně jsem věděla, co a kam, ale chtěla jsem nějaké sofistikované řešení, abych se mohla zase pochlubit na Ikea hackers nebo tak něco. Už mě ale frustrovalo nad způsobem upevnění marně dumat a koukat na ty ublížené obličeje, a tak jsem prostě vzala deku, přivázala do Expeditu speciálním uzlem nějak-to-tam-našolichej, a výsledek je překvapivě funkční!

První dobrovolník, Remiček, si tam hned vlezl a hověl si. Asi pět vteřin, než jsem řekla, že ho jdu vyfotit. Na to se přihnalo malé dvounohé přetrhdílo a že se bude fotit taky (na některá slova si budu muset vymyslet pseudonymy. Např. na slova „fotit“, „žvejkačka“, „pojedeme“, „auto“, „pizza“, „cokoli co se děje za oknem“…). Než do pelíšku šťouchlo, stačila jsem vyfotit jen pohled zezadu (obr. výše). Ano, ten kokon opravdu obsahuje Remička. Když jsem knihovnu oběhla, naskytl se mi již jen pohled na naštvané kocoury a chechtajícího se kazisvěta. Od té doby už do pelechu nikdo nevlezl, když nepočítám Jarinka, kterého jsem kvůli fotce nalákala na kokina…

Nicméně, Ikea. Když něco nemůžeš sehnat, zajeď do Ikey pro něco jiného, kup něco úplně jiného a vyrob z toho to, co jsi původně sháněl. Jak já ten obchod miluju. Tohle je podle mě vrchol „udělej si sám“, „za málo peněz mrtě muziky“ a „nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat předražené pelechy“. Podsedák na židli Malinda. Krásně naducaný, lze prát na čtyřicet a vrazit do sušičky, několik chlupoladících barev na výběr, a cena směšná. Jediné, co musíte udělat, je nainstalovat ocásky suchých zipů do zbývajících dvou rohů. (Nic složitého, stačí na to tzv. prasácký steh, zvládla jsem to i já!) A teď hleďte!

Omluvte mě, musím to jít nahrát do Ikea hackers…

Rubriky: Obrazem, Testujeme, Tipy a nápady, Ze života | Štítky: , , , , | 2 komentáře

Jarmilové

Jarmilové jsou seskupení kocourů. Kocoury jsme doma nikdy neměli, maximálně Jarouška, a tak je toto soužití zase něčím novým, obohacujícím. Jak jste si asi snadno spočítali, už jsme tak zase v plném zvířecím počtu. Dva psi, tři kočky. Tedy jedna kočka a dva kocouři. Čímž se podíl mužské složky v domácnosti nepoměrně zvýšil a jsme tu s Adélkou už jen dvě holky.

Remíčka nám přivezly speditérky z hodonínského útulku tak rychle, až to bylo podezřelé. Vylepili na facebook vyděračskou srdceryvnou fotku nebohého mouratého obra, jak se pěchuje do přepravky na fretku a prý že už chce taky svoje domů. Že už je v útulku přes rok a nikdo ho nechce. Že je to ten nejmilejší, nejněžnější, nejhravější, nejpřítulnější tvor na celé jižní Moravě. Že ještě pět minut v depozitu a umře. No odolejte tomu. A hlavně – Jaroušek už strašně potřeboval bratra v zločinu.

A tak jsme domů přivezli Remíčka. Ve vypůjčené přepravce. Do naší by strčil tak hlavu. Při převzetí jsem si lehce vykloubila zápěstí, ale nakonec se ukázalo, že Remmy neváží avizovaných devět kilo, ale slabých sedm. Reklamaci jsem si nakonec rozmyslela a doufala, že se to nebohé vyžle u nás trochu vykrmí.

Nováček zamířil za knihovnu a dva dny z ní nehodlal vystrčit nos. Museli jsme ho vyšťouchat a zacpat otvory, jinak by tam možná seděl dodnes. Uražen se uchýlil do prádelny pod regál. Tam se s ním dalo alespoň lépe komunikovat. Určili jsme hlídky, které se v pravidelných intervalech střídaly a něžně ke kocourovi promlouvaly.

Po pár dnech se Remmy odvážil vylézt a usídlit se na pračce. Umístila jsem mu tam pelech a chodila ho přesvědčovat, že i ostatní místnosti jsou relativně bezpečné. I z letmého pohlazení vibroval jak Marečkovo batolecí lehátko na baterky.

Pak mi přišlo objednané škrabadlo. Takhle… malá rada: neobjednávejte škrabadlo dřív, než si pořídíte kocoura. Nejdřív kocour, potom škrabadlo! Škrabadlo pro malé kočky určitě není myšleno na sedmikilového kocoura. Nicméně stačí pár výztuh a budeme doufat, že ty subtilní hůlky naše hrochy pár zim udrží.

Škrabadlo s Jarouškem Remíka nalákalo a pak už to šlo jako po másle. Kocour se otrkal a začal objevovat místa, která před ním ještě nikdo nikdy neobjevil.

S Jarinem řádí jak černá ruka a brzo je roztrhnu jak hady. Jeden si lehá na bílé plochy, takže po něm šlapu, druhý na tmavé, takže o něj zakopávám, věčně někomu někam přivírám ocas nebo kropím vodou hlavu, každou chvíli tu někdo ječí a lítá jak šus. Abych se nemusela namáhat s přemýšlením, zda řvát „Jarine!“ nebo „Remine!“, samovolně mi to splynulo v „Jarmile!“ A můžou klidně přijít oba.

Adélka na vše kouká s despektem a do kocouřích záležitostí se neplete, kočička rozumná. Jarmilové se k ní chovají slušně. 

Hlásím tedy, že zhruba po týdnu je zase vše v souladu s vesmírem a nám nezbývá než všem popřát pevné a dlouhé zdraví.

Rubriky: Obrazem, Události, Ze života | Štítky: , , , , , | 1 komentář