Souhrn událostí

Koukala jsem, že někdy od dubna jsem tu nenapsala ani řádek, což skoro vypadá, jako by nebylo o čem. Není tomu tak. Z větší části za to mohou starosti nezvířecího typu, ale taky trochu léto a že se mi nic nechce. Stalo se toho docela dost, události většího i menšího významu.

Nevezmu to popořádku, na to mám příliš špatnou paměť už od první hodiny školního dějepisu. Takže třeba odzadu – Adélka se vydala ve stopách Mášenky, což znamená, že konečně došlo na vytrhání většiny jejích zkažených zoubků. Samozřejmě se o nic takového neprosila a už týden před zákrokem, na předoperačním vyšetření, to všem názorně vysvětlila. Tentokrát si rukavice nasadil Pecka a krvácel on. Samotná operace pak proběhla bez problémů, Adélka se hned po návratu domů vrhla na granule, bohužel byla nucena každou okamžitě vyplivnout. Bála jsem se, že nám umře hlady, je to ten typ kočičky, který cokoli negranulovitého odmítá pozřít, naštěstí kapsičky Felix, co nám nadělil Zoohit, jsou štědře zalité rosolem, a ten prý tedy milostivá olíže. Něco málo ují Lindička no a zbytek (čehokoli) dojede pes. Takže celkově tyhle kapsičky u nás žádné terno. Nicméně účel plní, kočičku sytí.

Když mluvíme o mokré stravě, Lindička mě stále nutí kupovat poměrně drahé gurmetky s králíkem v bešamelu, ve kterých jediných je ochotna sníst Lysin a další vitamíny na ukočírování herpesviru. Pořád pochrchlává, ale jinak je divoká jak čert a neskutečně zákeřná. Nutno taky poznamenat, že někdy touhle dobou by teoreticky mohla slavit své druhé narozeniny. Ale taky to mohlo být už na jaře.

Což mě přivádí k Alfovi a jeho prvninám. Bohužel jsem je proválela v nemocnici, takže se žádná sláva nekonala, a i když pejsek pak dostal sváteční obojek, plyšovou kachnu, které hned podřízl krk, a taky bazének, musím přiznat, že naděloval spíš on nám. Tak například začal zvedat nožičku jako opravdový psí kluk (ne že by na tom bůhvíjak záleželo), což mi předvedl na mé levanduli, načež následovaly i další rostliny v naší skromné zahrádce – všehovšudy zvedá nožku jen na kytky a stromy, které chce počůrat, na rovině pořád dřepí jak holka. Mnohem významnější je fakt, že Alfíček moudří, uklidňuje se a vůbec je teď k zulíbání. Můžete se s ním například pomazlit, aniž by vám vyrazil zuby šňupákem, když něco ukradne, občas to i na povel vrátí, o něco míň skáče po návštěvách, je radost vzít ho někam do hospody na zahrádku, pořád chce být s každým kamarád a celkově jsme z něj teď moc šťastní. Jo a taky mu dorostla hlava (asi), takže má souměrné proporce a je moc krásný.

Prásknu na něj, že ač labradorovitého typu, má od malička docela značný respekt z vody. Potokem proběhne, ale do rybníka se mu nechce. I ze svého bazénku vodu horlivě odčerpává (viz níže přiložený gif), dokud není hladina v souladu s jeho zásadami bezpečnosti (tj. maximálně 2 cm). Pak teprve vstoupí všemi čtyřmi. Onehdy nás překvapil, když projevil zájem přidat se k nám v našem ‚lidském‘ bazénu – Pecka mu nadzvedl zadek, a pejsek ochotně vplul šipkou do vody. Hladina mu sahala asi pod bradu, takže překvapeně chodil po dně a tlamou čeřil vodu jako kačer. Občas dokonce naznačil nějaké to psí tempo. Plavat umí, to jsme ověřili v rybníku, když bezmyšlenkovitě skočil za klackem, ale rozhodně to není činnost, kterou by vyhledával.

vodoalf

Nemám žádný oslí můstek, takže bez delších řečí přikročím k novému šplhoškrabadlu našich kočiček. Schody do nebe už nezvládly odolávat náporu hrošíků a pes jeho osud zpečetil definitivně. Postupně jsme odmontovávali ulomené části, až zůstala jen podstava a jeden trapně nizoučký sloupek. Naprosto neuspokojivé! Jelikož pořád počítáme s opravdovým kočičím stromem, nastal čas na další provizorium. Tentokrát jsem se rozhodla uchýlit ke své realističtější stránce a koupila sice provizorní, ale přeci jen trochu festovnější (a dražší) kousek. Myslím, že se vyplatilo.

Je to sloup jako hrom, podstavu má z kusu tlusté dřevěné desky a horní plošinu představovalo dřevěné kolečko sotva o průměru Mášenčina zadku. Nahradili jsme jej plošinou ze schodů do nebe, která pojme jedno celé zatočené zvířátko. Navíc se celá konstrukce dá díky své bytelnosti a stabilitě postavit na IKEA stolek o téměř totožné výměře desky, a zmařit tak psí pokusy o invazi. Ještě plánujeme do zdi navrtat polici, aby Lindička nemusela skákat střemhlav až na zem, ačkoli mám jisté pochyby, jestli by ji vůbec využívala. Adélka se dolů přesouvá o něco méně elegantně… sune se zadkem dolů. Máša nahoru snad ještě nikdy nevylezla. Snad ji nějaká ta polička povzbudí.

No a taky nám umřel černý pískomil. Jeden večer metal salta a na druhý den odpoledne tam ležel tuhý. Tak nevím, co ho to popadlo. Pozor – následující text je nechutný, tak kdyžtak přeskočte na další odstavec. Jeho druh mu totiž zatím stačil vyžrat kus břicha. Vyčetla jsem, že kanibalismus je u těchto hlodavců běžný a příčin k požírání mrtvého či zesláblého druha může být milión. No pěkný pohled to nebyl a myslím, že zbývající béžové zvířátko už bude i poslední zástupce tohoto druhu v naší domácnosti.

Jelikož nám Alf zničil síť do okna v ložnici, vzbudil mě včera bazilišek Lindič s komplicem (myslím, že to byla Adélka) o půl čtvrté oblíbenou noční kratochvílí – lovem hmyzu. Bohužel narušitele nechytili, a já tak musela do rána poslouchat cvrk – cvrk – cvrk – cvrk. Až dnes odpoledne jsem původce otravného zvuku vypátrala já – zpoza stolu na mě najednou vykoukla kobylka velikosti Lindiny tlapky. Odborně jsem ji lapila pod skleničku a vykopla z domu na dvůr, takže se setměním ji čekám zpátky v ložnici a s tím spojená další kočičí alotria.

Za zmínku by snad s odstupem času stála ještě psí fontánka, ze které rády pijí i Lindička a Adélka, Alf ji naprosto miluje a chlemtá z ní nadšeně a hojně. Dolévání má na starosti Pecka, protože nádrž je opravdu velká a naplněná pak poměrně těžká, ale vzhledem k objemu zase nemusíme dolévat moc často. Kdyby se z ní naučila pít ještě Máša, zrušila bych kočičí napáječku, ale to telátko raděj uschne.

Nějak se mi zdá, že jsem toho o Mášence moc neřekla, a když, tak samé bezvýznamné pomluvy. A má tu málo fotek. Jenže foťte černou kočku na tmavém pozadí. Mášenka taky není zrovna námět pro rozvětvené a akcí nabušené scénáře. Pokud u ní neřešíme zdravotní problémy (a doufám, že s těmi máme na dlouhá léta pokoj), můžu o ní maximálně psát, že je to ta nejhodnější a nejmilejší kočička na světě. Její „zločiny” zahrnují leda: zalehávání předmětů, které zrovna potřebujete, loupání se do skříně a chlupacení přítomných oděvů, ujídání Lindiny vitamínové gurmetky. S tím by asi v Hollywoodu neprorazila. Chvála bohu za jednu takovou Mášenku!

P.S.: Tak já se tady rozepisuju, jak se Alf bojí vody a on si pár hodin nato bez okolků a bez pomoci vleze do prázdného bazénu a cachtá se! Tak já nevím, on to tady snad čte a chce mě naštvat :-)

IMG_20140722_184537

Příspěvek byl publikován v rubrice Domácí lékař, Obrazem, Testujeme, Události, Ze života se štítky , , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.