Kolik těch zvířat vlastně máte?

Nevím, zda je to běžná praxe i v ostatních domácnostech, ale u nás to se jmény pro zvířata nikdy není úplně jednoduché. A nemám teď na mysli regulérní přezdívky, ale opravdu jména. Někdo si pořídí kočku, pojmenuje ji Mína a nadosmrti na ni volá Míno, Mínuško, možná Minko, Mínice opice apod. Základ ale bude vždycky stejný. Ne tak u L. a P.

Šlápeček 2004

Začalo to ale mnohem dříve, už moje první kočička byla několik týdnů bezejmenná, takže jsem ji oslovovala těžce originálně kočičko, kocourku. Až později – patrně po aktuálním shlédnutí či přečtení příběhu o Ronji, dceři loupežníka, jsem prozřela a dala jí jméno Šlápeček. Velmi se k roztomilému rozčepýřenému tvorečkovi hodilo, bohužel moc jsme si ho neužili, ale to už je jiná historie.

Babetka a Mášenka 2005

Pak přišly dvě kočičky, které pravidlo o jmenné bezradnosti porušily, což možná svědčí o jejich výjimečnosti. Babetka, které jsme sice v návalech něžnosti říkali spíše Bobísku, ale i v hovoru, jehož nebyla přímým účastníkem, jsme o ní mluvili jako o Babetce. A Mášenka, kterou také zřídka oslovíme jinak než Mašinko nebo Šášenko, či Mášku nebo Mášošášo. Podobnost s originálem je zcela zřejmá. Když tedy pominu situace, kdy nadšeně voláme „Jé, autobus jede, rychle, mávej, tady je to na znamení!” A všichni víme, že autobus je Mášenka, protože když „jede”, tak se srandovně natřásá a má tvar toho starého zaobleného dopravního prostředku hromadné dopravy a tak vůbec. Prostě autobus. „Ty autobusku náš, pojeď už do vozovny a odpočiň si tady s náma.” Čímž ji lákáme k nám na gauč. No, myslím, že v každé rodině je něco!

Štófíček 2007

Ale pak to přišlo. Adélka. Neodvažuju se odhadnout, jak dlouho jsme Adélku takto oslovovali. Možná to byl trest za to neoriginální jméno, které jsem jí vrazila opravdu bez valnějšího přemýšlení. Mám pocit (možná mylný), že každá modrá britka se jmenuje Adélka nebo Amálka. Nejspíš to odstartoval Pecka, který Adélce začal říkat Dolfi, čímž mi určitě hrozně lezl na nervy, nicméně za chvíli došlo k plynulé deformaci ve Štófi, no… a to už Štófíčkovi zůstalo. Takže až někdy budu vyprávět o tom, jak musím Štófečkovi kapat do očíčka, je to pořád ta samá, letos už osmiletá šedá kulička.

Pekánek 2012

No a Pekánek. Totiž Lindička. Lindička taky nebyla Lindičkou příliš dlouho. Vlastně jen do té doby, co začala televize vysílat reklamu na Pekanzič. Tedy Penzičku s osazenstvem zábavného pořadu Partička. Nesmyslný patvar „Pekanzič” se nevím proč okamžitě uchytil a kočičce už neřekneme jinak. Když je opravdu hodně jedovatá, je to Pekan, jinak Pekánek, Pekáček, Pekanzíček. „Pekánku, nech toho Štófíčka na pokoji!” „Štófku, nelez Fíkovi do pelechu!”

Alfunka 2013

Á propos, náš pejsek. Ano, je to pořád Alf, ale mimo přímé povely je zcela vyloučeno jej nazývat takto prostě a suše. A od Alfíčka už pak není daleko k Fíčkovi a vůbec je zajímavé, jak jsou tři jednoduchá písmenka variabilní. Tedy oslovujeme, voláme: Alfe, Fe, Alfku, Alfíčku, Fíčku, Alfonsku, Alfunko, Funko, Alfí, Fí…

Pak se nelze divit, když se nás kamarád, co přišel poprvé na návštěvu, otázal: „Kolik těch zvířat vlastně máte?!”
Nebojte, pořád (zatím) jen čtyři :)

Příspěvek byl publikován v rubrice Ze života se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *