Pse, tady bydlí kočky!

Kočka č. 1 – nepřístupný flegmatik

„Jsem snad nějaká hloupá gumová pískací kulička nebo chrochtající prase? Ne! Proč za mnou ten vořech teda pořád běhá? Snad si nemyslí, že se nechám žužlat jako Lindice hadice! Hleďme, v altánku je vyčištěná tůňka…“

Když pominu fakt, že Adélka je tak trošku kulička a ve spánku opravdu malinko chrochtá, stěžuje si zcela oprávněně. Nicméně v následující vteřině ležérně vchází do Alfovy ohrádky, důležitě se rozhlíží jako v muzeu, přistupuje k misce, ve které by se mohla pomalu koupat a elegantně do ní vkládá nataženou tlapičku, ze které poté vycucává vodu, div jí rokokový malíček netrčí.

Kdykoli mě pes vzbudí vprostřed noci zběsilým štěkotem a nezmlkne ani po opakovaném okřiknutí, je mi jasné, jaká se v kuchyni odehrává scéna. V ohrádce na matraci s povýšeným výrazem ve tváři trůní Adélka, před otevřenými vrátky poskakuje rozčílený pes a snaží se šedivého okupanta hlasitými nadávkami vyhnat ven. Leč je to patová situace. Kočka kolem pominutého psa neprojde ani omylem a pětkrát těžší pes se neodváží do svého budoáru, sedí-li v něm přísná kočka :)

Adélce žádný štěkot ani nahánění nijak nebrání producírovat se v takzvané psí zóně, a má-li k tomu prostor, labužnicky se v ní vyvaluje mazlíc se s ožužlanou žvýkací kostičkou z buvola.

Kočka č. 2 – nekonfliktní dobráček

„K čemu to je a co to tu chce? Zabere to všechno místo na gauči, nažrat se to neumí, vydává to obludné zvuky a dělá to čmouhy na podlaze. A smrdí to! Zamořilo to celou postýlku. Nelíbí se mi to.“

Ale nahlas to neřekne. Raději se „tomu“ obloukem vyhýbá, aby si nemusela kazit karmu syčením a vraštěním čela. Mášenka je ztělesněný klid a mír a členu vlastní smečky by neublížila, nevyžádá-li si to bezpečnost jejího vlastního života. (To ovšem neznamená, že se občas – když je vzduch čistý – nezajde podívat, co má pes v misce.) S každým chce být zadobře a když to nejde, než by si stěžovala nebo nadávala, raději se uklidí někam jinam. Mášenka je můj velký, nedostižný vzor.

Jako mi byla vzácná chvíle, kdy jsem vzala Adélku na klín a ona poprvé v životě neodskočila okamžitě a s odporem v očích pryč, tak si nyní užívám momenty, kdy mi Mášenka vrní v posteli do ucha a Alf pokojně leží z druhé strany a nemá potřebu si s kočičkou „povídat“. Protože to u něj znamená rýt do ní šňupákem a žužlat ji jako… Lindici hadici :)

Kočka č. 3 – schizofrenní mazel

„Ha, psisko na obzoru! Rychle se naaranžovat jako raněná laň! Cha, já ti dám, ty pytle blech! JAUUAUAAU! Pomóc, všichni sem, on mě zase vraždí! Kde jsou všichni? Holka na mě hloupě kouká, vrtí hlavou, to nemá vůbec strach o svou nejoblíbenější kočičku? Počkej, vem mě teda takhle za krk do tlamy a já trochu hlasitěji zakvílím, to už musí zabrat! HA! Už jde! Proč mi nadává? To je vrchol! Tak radši pryč!“

Nejmladší, nejmenší, nejslabší a nejnemocnější zvířátko v domě kompenzuje všechny své handicapy hyperaktivním šílenstvím. Do ohrádky zas tak moc neleze, vystačí si s předměty volně loženými po podlaze (gumová kost apod.), případně spočine na psí dece, do misky to vychytrale zkouší taky jen z druhé strany – zpoza mříže packou nenápadně vytahuje granule, za což je po zásluze hned náležitě vyštěkána. Ovšem přímé konfrontace se nezalekne ani náhodou, naopak ji vyhledává. Mockrát jsem byla svědkem její provokace a nějaký vřískot už mě nemůže vyvést z míry. Chvilku počkám a pak zrubu oba. Alfovi je Lindička jistě vítaným parťákem do hry, bohužel pes neumí moc rozlišit váhový rozdíl a lehkomyslně tak kočku zalehává nebo na ni pokládá své těžkotonážní tlapy.

Naše pomalu dospívající štěně má skvělou povahu a vyplatilo se mít ho rád, i když člověk musel někdy pořádně zatnout zuby. Přilnul k nám a je vidět, jak ho těší naše vlastní radost. A naopak, káravý či výhružný tón mu očividně dokáže nasadit brouka do hlavy. „Co jsem zase proved? Vždyť chci jenom trochu prohnat tu chlupatou šedivku, co mi pořád leze do domečku!“ Jakýkoli primárně přátelský živý tvor je pro jediného psa v domácnosti velkým zpestřením a nelze se divit, že setkávají-li se navíc jeho výzvy s pozitivní odezvou, těžko se mu chápe, že ta maličká kočička potřebuje spíše klid, i když o něj očividně nikterak nestojí.

Vysvětlujte mu, že na něj hudrujete v zájmu jeho malé kamarádky, když dotyčná se vám šklebí za zády a během okamžiku už se znovu motá psovi pod nohy nebo do něj odněkud šťouchá packou. A když vám pak malí zločinci naservírují přímo pod nos výjev jako dole na fotce, řeknete si, že zase tak zle nebude.

Příspěvek byl publikován v rubrice Obrazem, Ze života se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *