Veterinářem pořád být nechci

Jelikož poslední týdny nedělám nic jiného než kočičí zdravotní sestřičku, jeden by řekl, že nějaká injekce mě už nemůže vyvést z míry. Že prášky kočkám podávám jako profík levou rukou a s páskou přes oči. Že masti mažu z voleje a vždy trefím to správné místo na těle. Že lusknutím malíčku otevírám tubičky s homeopatiky a kuličky z nich odsypávám při čištění zubů. Že kapky do očí kapu právě a jen do očí a kočka u toho vrní blahem. Že když se mě doktorka řečnicky otáže, kolikátou injekci dnes dáváme, vychrlím ze sebe nejen správnou cifru, ale i název medikamentu. Kecy v kleci. Nejenže si nejsem schopna zapamatovat žádné názvy podávaných léků, bez svého příručního zápisníčku bych ani nevěděla, jaké kočce mám co vrazit.

vet02 zápisky

Je pravda, že velmi záleží, kterou kočku právě zpracovávám. Zatímco Lindička si zachovala svou kotěcí naivitu a prášky pojídá bez větších protestů, Mášenka s Adélkou by raději na místě zemřely, než by pozřely nějakou odpornost z mých rukou. Mášenka již preventivně pění z huby a Adélka páchá na mém těle nehezké krvavé obrazce. Dokonce i doktorka uznala, že naše kočičky „jsou opravdu velmi obtížně manipulovatelné”. Ještě že máme antibiotika v injekcích! Bohužel (čti naštěstí) je naše veterinářka ohromně pokroková, zodpovědná, ambiciózní, a proto se neustále vzdělává. Když mi minulý týden oznámila, že v sobotu jede na jakýsi kongres a já budu muset píchnout dvě injekce Adélce vlastní rukou, málem jsem omdlela. Zcela vážně jsem přemýšlela, že bych ji na kongresu s kočkou navštívila a na chvíli ji odvolala do foyer! Nahlas jsem to neřekla, ale vzápětí mě napadlo, že bych místo toho mohla požádat Bětku z Tibetu (a případně ji i násilím donutit udělat si na naše zvířátko čas.) Když jsem si však představila tu dlouhou cestu tam a zpět kvůli desetisekundovému zásahu, sebrala jsem stříkačky a s těžkým srdcem odjela domů.  Nutno říci, že aplikace proběhla v klidu a obsahy obou injekcí skončily tam, kde měly. Ale ten odporný pocit z propichování kočičí kůžičky mi lepí za krkem ještě dneska!

vet03

Co se týká Lindiných homeopatik, jde o mou první zkušenost s tímto typem léčiva. Malé sladké kuličky jsou uzavřeny v plastových tubičkách. Doktorka mi je předala s veselým „to takhle lehce pootočíte a odsypete si deset kuliček!” Vůbec jsem ten otáčecí princip nepochopila a ještě donedávna uzávěr každé ráno z obou tubiček násilím páčila, přičemž se mi většinou zalomil nehet nebo aspoň uzávěr odletěl někam pod ledničku. Po té době už jsem se styděla zeptat, jak to dělat správně. Až při nafasování asi šesté tuby jsem spíš tak mimoděk pohlédla na miniaturní samolepečku, která jasně říká: Ty debile, musíš mě otáčet vzhůru nohama! Štěstí, že Lindě ve vodě rozpuštěné kuličky chutnají a ochotně je dvakrát denně konzumuje. Aplikace masti na absces, který jsem jí v počátku léčby vytvořila svým prasáckým pícháním injekcí (než mi došlo, že se nemusím snažit dělat úplně všechno a klidně můžu něco nechat na doktorce), byla taky procházka růžovým sadem.

V porovnání s kapáním do Adélčiných očí tedy rozhodně. Kdybychom jí měli kápnout jednou denně a případně to za nás mohla dělat veterinářka. Kdepak. Musíme kapat pětkrát, ano, pětkrát denně, jako se má pětkrát denně jíst, a ne jedny kapky, ne dvoje kapky, ale rovnou troje kapky, a rozhodně jsme je nedostali jako bonus od Horsta Fuchse zadarmo! Ó, jak je mi Adélky líto. Pecka ji drží, aby se nehemžila, zázračným chvatem jí zalomí hlavičku dozadu a patrně nějakou přídavnou protézou jí otevře oko. Na mně je zařídit, aby kapka dopadla přímo na bulvičku. A na druhou. Dvě minuty počkat a znova. Dvě minuty počkat a znova. Vzrůšo, hotovo! V reálu zvládáme tak tři aplikace, častěji se doma nesejdeme a jeden člověk huňaté ukňučené hemživé stvoření nezpracuje.

Takže ne, ani teď veterinářem být nechci. Raději budu vděčně a obdivně pozorovat všechny ty odborníky, kteří svou prací žijí a ráda jim dám se svou smečkou vydělat. Mimochodem, jen tak ze srandy jsem si vyfiltrovala všechny platby kartou, co jsem za poslední měsíc v ordinaci provedla, a sečetla je. Už to nikdy neudělám, nikdy!

Příspěvek byl publikován v rubrice Domácí lékař, Ze života se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Veterinářem pořád být nechci

  1. jitka napsal:

    mluvíte mi z duše,za tři dny čeká naši kočičku malá operace a už teď se klepu víc,než ona!Vaše příspěvky si vždy moc ráda přečtu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *