Transformace

Naše Lindička nám v posledních dnech názorně předvedla, jak se z nemocného zvířátka postupně klube zdravé. Je to hezký a radostný proces. Předně to poznáte na výrazu ve tváři, rychlosti pohybu a zákeřnosti (zlo)činů.

Že vám uzdravení potvrdí i doktorka, to je takový milý bonus navíc. Naopak u Adélky, ač se podle paní veterinářky zlepšuje, pozorujeme, jak je už nešťastná z každodenních cest na veterinu, dvojitých injekcí, o mnohačetném kapání do očí nemluvě, a smutně se plouží bytem od pelíšku ke stolu, aby všechny ty křivdy spáchané na svém malém baňatém tělíčku alespoň zajedla.

Mášenka nejeví žádné příznaky choroby, Adélku doprovází do ordinace zhruba dvakrát do týdne, ale aplikované injekce se nesetkávají s pochopením ani u ní. No aspoň nemá potřebu dělat pejska… (viz dále).

V mezičase nám roste Alfík. Pořád ještě nedosáhl velikosti pakoně modrého, ale svědomitě na tom pracuje. Objednala jsem mu nové kvalitní kšírky, protože ty provizorní provázky za 100 Kč, které jsem doufala, že využijeme tak dva týdny a pak zainvestuju do pořádných, velikostně definitivních, nám už hrubě nevyhovují. Před chvílí jsem koukala na dva měsíce staré fotky, kde byl Alf opravdu ještě malinké štěňátko. Je smutné, že ta doba byla tak krátká a tak náročná, člověk si roztomilého tvorečka vůbec neměl možnost užít!

Že s příchodem psa konečně našly využití všechny dosud ignorované kočičí hračky, to jsem myslím již zmiňovala. Štěně taky s oblibou požírá Dědkovy granule, když je venku zapomeneme schovat, a vytvořilo dokonalou alianci s Lindičkou, která mu pinká své granulky ze stolu na zem, kde je pes vysává. K tomu nadšeně zápasí se všemi škrabadly, co doma máme. Nelze však říct, že by vykazoval nějaké typické kočičí chování (když pominu jeho okupování obří kartonové krabice ze Zoohitu).

fikbox

Že si Adélka hoví v Alfově pelechu a napájí se z jeho misky, to jsem asi už též psala. Teď to ovšem naše kulatá kočička dotáhla o level výš. Pes se před časem konečně naučil signalizovat své potřeby a žene-li ho příroda do podřepu, zabuší na dveře do předsíně, což je pro nás znamení vyjít s ním ven. Může to být shoda náhod, ale vysvětlete mi, proč poslední dny Adélka vysedává právě u těchto dveří, škrábe na ně packou a žalostně kvičí? Když ji vezmeme do předsíně, s rozzářenýma očima pozoruje neznámou (studenou a zablácenou!) místnost a vůbec nechce z exkurze zpátky do bytu. Podle všeho touží být pejskem. Pecka má chatrné spaní a tvrdí mi, že Adélka u dveří takto vyvádí celou noc. Já spím řádně a neslyším nic. Nicméně dnes ráno mě v obvyklou dobu probudilo typické škrábání. Začala jsem dloubat do Pecky, aby šel vyvenčit psa. Po chvíli jsem sklouzla zrakem z postele dolů a tam pokojně na své dece odfukoval Alfík. Původcem rámusu byla ta malá šedá bestie.

Přála jsem si, aby se naše zvířátka spřátelila a naladila na společnou vlnu. Představovala jsem si to spíš tak, že budou spát v jednom pelechu, hrát si a čistit vzájemně kožíšky. No co už. Holt budeme Adélku chodit venčit před dům a Alfíčkovi koupíme další cinkající myšky se šantou a nějaké ty krabice, aby měl kde kutat. Pořád lepší druhově zmatení živočichové, co spolu jakž takž vycházejí, než předpisově se chovající kočky a pes, co si jdou vzájemně po krku. No ne?

Příspěvek byl publikován v rubrice Ze života se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.