Chceme ven!

Naše kočky mají rády slunce, trávu a vzduch. V domě neomylně lokalizují každý decimetr čtvereční dopadajícího svitu a zalehávají ho. Blaženě se rochní na vyhřáté dlažbě, byť osluněná plocha vystačí leckdy sotva na hlavičku, a těší se z trávy nabídnuté v květináčku. Zhruba tak šest měsíců v roce jsou schopné tolerovat takovýto nouzový režim. S prvními náznaky jara však přichází neklid. Motají se na parapetech,  s nadějí v očích nasávají vzduch z pootevřené ventilačky, škrábou drápkama po skle oken a otravně kňučí u balkonových dveří. Znamená to přibližně tohle: Pusť nás ven, chceme se pást na trávě, inhalovat cizí vůně a válet se v hlíně! HNED!

Zabezpečený venkovní prostor je v plánu, realizace však poněkud pokulhává. Kočky jsou tak zatím odsouzeny k individuálním vycházkám pod dozorem, a to v pro ně naprosto neuspokojivých frekvencích. Ještě loni jsem je venčila na kšírkách a vodítku, jednu po druhé – obě zvířátka jsou sice poklidného založení, ale nikdy nevíte, co jim přelítne přes nos a nezačnou-li jančit. Taky by se za rohem mohl objevit Dědek nebo jiný vetřelec. Když jsem se však trochu otrkala a má ostražitost upadla, chodila jsem s kočičkama ven jen tak na volno a „dohlížela“ na ně. Bezpečnostní opatření byla opětovně zpřísněna poté, co z provizorně oploceného dvorku Adélka náhle unikla jediným slabým místem a já si při honbě za ní přivodila menší tržné zranění.

Nyní je postup takový, že bereme kočky jednotlivě, bez otravných kšírů, a cloníme jim ústupovou cestu ze dvora. Zatímco se Mášenka vesele válí v písku, Adélka za oknem se může zbláznit, srdceryvně pláče a lepí svůj vlhký nos na sklo. Po chvíli tedy dojde ke střídání,  kroutící se Máša je odnesena domů a po dvorku se vzápětí rozléhá Adélčino kosmické vrnění, kterým doprovází přežvykování stébel trávy. S vyhřátým kožíškem je pak též zcela proti své vůli vrácena i ona. Pokud je pořadí opačné, naříká za oknem ukřivděná Mášenka a láme mi žaluzie. Hezké chvilky na dvorku někdy zpestřím zásahem furminátorem. Všude kolem se pak vznášejí obří šedé a černé chuchvalce. Myslím, že by to mohl být šikovný materiál pro místní ptactvo na vypolstrování hnízd. Člověk si každopádně ušetří jedno vysávání.

 

Po medvědech přichází čas na Lindičku. Lindička vůbec není poklidného založení. Lindička  je všechno, jen ne poklidného založení. Jedinou ji tak musíme na dvorku v trávě neustále přidržovat (naše hroší kšíry jsou jí moc velké, kdo by to řekl) a soustředit se na každý její pohyb. Jakmile začne vykazovat známky zvýšené raplovitosti, je bez milosti vrácena do domu.

Uznávám, že toto řešení je velmi nešikovné. Nicméně už v něm máme docela praxi a kočky i tyto krátké ozdravné vycházky vítají. Než bude dvůr bezpečně oplocen, musí vzít za vděk (a naštěstí berou) sezením za zasíťovanými okny, odkud se zájmem koukají do světa. Z ranního otevírání okna v koupelně už se stal takový náš malý rituál. V první řadě se usadí Mášenka, vedle ní se nacpe Lindička a za ně vyskočí Adélka. Všechny sledují dění nebo jen tak mhouří oči a nechají se ovívat čerstvým vzduchem. Než se proberu z kómatu, zkrotím kštici, vyrobím obličej a vysaju byt od písku roznošeného ze  záchodků, kočičky jsou plné dojmů a vztekají se, že už je z parapetu smetávám, abych mohla okno zavřít a odebrat se do práce. No to víte, že bych tam raději celé dopoledne čučela s nimi!

Příspěvek byl publikován v rubrice Ze života se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Chceme ven!

  1. Pingback: Co se osvědčilo | lentilki… má kočky (a psa)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.