Dr. Jekyll a Mr. Hyde

Vždycky, když jsem v internetu čítávala o lidech, kterým koťata zákeřně skáčou na hlavy a bezdůvodně na ně s vytasenými drápy útočí zpoza rohu, klepala jsem si na čelo a myslela si něco o přehánění a/nebo týraní zvířat. Proč by malé bezbranné koťátko napadalo své dobrodince? Určitě ho bijí a na noc zavírají o hladu do sklepa a ono si pak vybíjí frustraci! No, přeháním, nic takového jsem si nemyslela. Ale mám sto chutí se mezi tyto hypoteticky existující jedince zařadit!

Teď jsem nehodnější

Mášenka ve svém dětství byla taky pěkná opička, ale rozhodně nebyla agresivní. Její jemnocitná povaha je nakonec pověstná a nejspíš jsem už zmiňovala, že až jednou umře, postavím jí ke hrobečku sochu se svatozáří. Vyvodila jsem, že kočičí zákeřnost je vrozená. Mášenka přišla na svět jako hodné, něžné, za všech okolností nekonfliktní zvíře. Nevím, zda má dané nějaké predispozice svým sibiřským původem. Nicméně si nepamatuju, že by kdy vytáhla drápky, po někom se ohnala, hryzla člověka do lýtka nebo mu tesáky prokousla dlaň. Natož aby jen tak pro radost napadla některou ze svých kočičích spolubydlících. Vlastně si ani nevybavuju, že by kdy z ničeho nic stáhla uši dozadu a nasadila vražedný výraz. Mášenka bojuje jen ve hře (velmi jemně) anebo zcela pochopitelně v ohrožení života (tj. při podávání prášků, stříhání drápků a v podobných vysoce nebezpečných situacích). Uši stahuje, pouze když po ní chmatá Lindička. A taky u toho opravdu hrozivě vrčí.

Počkej, za chvíli se budeme prát!

Lindička se narodila jako rozdvojená osobnost. Leží vám na klíně, podřimuje, vaší dlaní podloženou hlavičku. Vy ji druhou rukou hladíte a ukolébáni selankovitostí celé situace netušíte žádnou podlost. Jenže v příští sekundě vám z ruky crčí krev. Ruce jsou vůbec oblíbeným Lindiččiným protivníkem hodným likvidace. Jakmile se tři kila agrese a odhodlání zuby i drápy zavěsí na vaše předloktí – a to je otázka setiny sekundy – jste v pasti. Sundat je představuje podobný úkol jako vymotat se z ostružiní. Když útočníka přeci jen odpreparujete, už podle těch jedovatých očiček a uší připláclých k hlavě je vám jasné, že se bude situace opakovat, pokud ovšem a) se nezabarikádujete v jiné místnosti b) zkušeným chvatem predátora nepolapíte a někam ho nezavřete.

Mně se neschováš!

Mnohem hůř než vlastní šrámy však nesu Lindino šikanování jejích kočičích kamarádek. Adélka je nad malou puberťačku tak povznesená a navíc od nátury nepřístupná, že jí stačí uštědřit usurpátorovi pár bucharů po hlavě a má klid. Linda si taky na ni tolik netroufá, jen se občas nechá unést šedým kmitajícím ocáskem, který se snaží polapit, patrně v naději, že si toho Adélka nevšimne. Zato nebohá, trpělivá Mášenka sebou nechá cloumat, dokud toho není už i na ni moc a neuteče někam do ústraní. Divoká nudle ji však stíhá a za moment se syčení a vrčení ozývá z jiného kouta. Když mám dojem, že už toho bylo dost, čapnu hada, odtrhnu ho od Mášenky, vylovím mu z huby chuchvalce černých chlupů a šoupnu ho bez rozmýšlení do přepravky. „Tady si seď a zpytuj svědomí! Až se uklidníš, dej vědět!“ Lindička kouká jak oukropek, ale na to jí nesmíte skočit; pěkně zamčít na petlici a jít pryč! Za pár minut se vrátíte a místo lítého pana Hyda v bedýnce sedí zase ten mírumilovný doktor Jekyll. Přiznám se, že někdy na kočičku v arestu trochu pozapomenu a když k ní přijdu, najdu ji spokojeně spící. Nebo vesele vrkající. Každopádně je to zatím jediná páka, jak ji zklidnit a rozhodně z ní nemám výčitky.

Teď vraždím, tak bacha

Nevím, co přesně je spouštěčem Lindiččiných útoků. Chápu, že střapaté ocásky starších kočiček mohou představovat velké lákadlo. Lindino vrkání při boji jasně naznačuje, že celá akce je pro ni velká hra. Mášenky je mi při každé takové potyčce líto, ale někdy si říkám, že přece není tak hloupá, aby se bitkami aspoň trochu nebavila. Nic jí nebrání, aby protivníka zasednula a pořádně zvalchovala, vždyť je dvakrát tak velká. Nebo utekla nahoru na skříň. Na druhou stranu, ona je takový dobráček, že snad má na to vzteklé škvrně zcela nezasloužené ohledy. Dovedu si představit, jak si říká: „Bože, zase ten malý nezvedenec! No tak pojď, vyblbni se, já budu jako dělat ofuky a holka mě nakonec beztak zachrání.“

Teď tě sežeru

Proč však kotě bez varování (no ano, varuje, ale právě jen tu setinu sekundy před výpadem) napadá lidské ruce, které nehybně leží, případně něžně hladí, zůstává záhadou. Neošálíte ji ani podstrčenými hračkami. Jde jen po mase! Kočičí mozečky jsou vůbec jedna velká záhada a myslím si, že jejich zkoumání se trochu podceňuje. Kolik let už žijí s člověkem a dodnes nikdo neumí jednoznačně vysvětlit, proč obsazují předměty na volných plochách nebo proč doprovázejí člověka na záchod. Nemohu vyloučit, že jeden malý mozeček brzo nabídnu vědě k blízkému zkoumání!

Příspěvek byl publikován v rubrice Ze života se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.