Jen si tak trochu zabrnkat II.

„Večer mě nas*ala. Čuměla mezi futrama a čekala, až si lehnu… a pak šla hned brnkat.“ Toliko citace pana Pecky. Řeč je o naší Mášence a její oblíbené noční kratochvíli.

Lumpové zamlada

Možná si vzpomenete, jak jsem se tu před časem kasala, že Máša svých kotěcích lumpáren úderem dospělosti víceméně zanechala. Ale očividně si s postupujícím věkem na své mládí občas ráda zavzpomíná. Mléčný krok jí k vyvolání sladké nostalgie nestačí, záclony ke šplhu nemáme, tak holt musí brnkat na žaluzie. Průběh této zábavy je vždy stejný – nejprve na kočičku někdo tlumeně zahudruje, ona poodběhne, jen aby se obratem vrátila a rámusila dál. Toto se několikrát zopakuje, načež polospící člověk podlehne, vstane, žaluzie povytáhne z dosahu malého netvora a jde zpátky do postele. Kočka si však poradí – začne brnkat aspoň na silon, po kterém lamely jezdí. Již zcela komatózní postava ji za hrozivého klení vykáže za dveře ložnice a tyto zavře. Chvíli je klid, ale pak se z jedné nebo druhé strany dveří začne domáhat svých práv na volný pohyb zvířat po Evropě Adélka a její škrábání na dveře je snesitelné zhruba jako to Mášenčino brnkání. Adélka je vpuštěna či vypuštěna a nám nezbývá než čekat, zda je Mášenka již dostatečně vybouřena a nechá nás spát, nebo zda budeme celý proces opakovat.

Na závěr ještě jedna citace (pořídili jsme nové staré terénní auto): „Všimla sis, jak to autíčko hezky kouká? Připomíná mi Mášenku. Takovej obří trotlíček!“

Tůdle, beztak mě máte rádi!

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Ze života se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.