Potřeba nepotřebných kočičích věcí

Nevím, zda tím trpím jen já nebo jde o všeobecný jev, ale mám poměrně silné tendence pořizovat kočkám věci, které vůbec nepotřebujeme.

Je pravda, že v průběhu posledního roku jsem díky náhlému duchovnímu osvícení tento zlozvyk hodně omezila, ale přesto se občas neubráním. Naštěstí se mi na takové případy podařilo úspěšně aplikovat mé oblíbené rčení, že všechno zlé je k něčemu dobré, a tak i nakupování nepotřebných předmětů nakonec vede k pozitivním výsledkům. Proto se mu zas tak moc bránit nemusíme.

Uvedu příklady – koupíte-li kočkám pelech, hračku nebo dokonce potravu, o které už předem víte, že bude zavržena dříve, než ji vybalíte (ale když ta kočička na jůtůb si s tím tak vesele hrála / v tom tak sladce spinkala / se po tom olizovala až za ušima!), naskýtá se vám možnost věnovat nešťastný předmět po pár dnech marných nadějí na charitativní účely. O Plné misce jsem se už zmínila a útulky fungující na hranici existence si dohledá každý, kdo umí napsat google.com nebo zapnout Chcete mě. Kdykoli jsem něco věnovala bezprizorním kočkám, nikdy se nedostavil pocit zmaru nebo lítosti nad vyhozeným obnosem. Klidně to zkuste, rozhodně z toho nikdo neonemocní.

Pak je tu kategorie poměrně zbytečných (od jistého množství, viz dále) věcí určených lidem, a to jsou různé hobby knížky a encykopedie o kočkách (nemluvím teď o beletrii, na tu mi nesahejte). Mám jich doma desítky a kecala bych, kdybych tvrdila, že většina z nich má pro mě nějakou výraznější informační hodnotu. Dneska všechno najdete na internetu, a co nenajdete, bez toho stejně přežijete. Obsahová stránka těchto publikací je taky poměrně obdobná. Tak na co shromažďovat kupy kočičích atlasů a hobby příruček? Pominu-li lásku ke knihám a s ní spojenou touhu po jejich vlastnictví, nelze popřít fakt, že listovat si stránkami plných informací o vašich oblíbených zvířátkách je ohromně relaxační záležitost. Takže když mám slabou chvilku, vytáhnu nějakou encyklopedii a opakuju si v úvodníku, co už dávno vím. Jak jsou kočky krásné, chytré a samostatné, jak byly v Egyptě opečovávané a ve středověku zatracované, jak vidí v šeru, jak vrní a proč, jak mají v hlavičkách zabudovaný GPS lokátor, jak se učí chytat myši, jak venku umírají osamocené, protože se utíkají schovat před „nepřítelem“… Sem tam něco přetlumočím Peckovi a čekám, že se nadchne stejně jako já. Přechází však má moudra s ledovým klidem a vůbec ho nedojímají. No a pak tu máte ta kvanta nádherných obrázků. Prohlížím si je, se slzou v oku se rozplývám nad mourovatým koťátkem obracejíc se k Babetce: „Taky’s byla takhle hezoučká, když’s byla maličká?“ a u sibiřek hýkám – „Jé, Mášenka!“, u skupinovky britek obdobně – „Jé, Štófíčci!“

Nedávno jsem si například za pár korun pořídila příručku o hrách s kočkou. Prosím vás, kdo potřebuje návod, jak si hrát s kočkou! Ale kdybyste viděli ty rozkošné obrázky! Úplně vás to nutí poslechnout autorku a běžet z krabice vybudovat malovaný domeček, naplnit adventní kalendář kočičími bonbónky nebo konečně koupit lejzrové ukazovátko (ano, už ho máme taky). Jako mě nikdy neomrzí každodenní malé vrkající uvítací komando za dveřmi, tak mě nepřestanou bavit kočičí knížky. Proto jimi budu i nadále plnit knihovnu a pořád dokola se těšit tím, že i někdo další ví, jak moc jsou kočky úžasné a zaznamenáváníhodné.

Příspěvek byl publikován v rubrice Čtenářský kroužek, Tipy a nápady se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *