Domácí lazaret aneb veterinářem být nechci

Když jsem kočkám nasadila hubnoucí dietu, netušila jsem, co všechno nám tuto nesnadnou proceduru bude komplikovat.

Jakoby samotná léčba obezity nestačila, začal nás nejprve navštěvovat Dědek (sousedův kocour), čímž totálně znechutil Adélku, a ta se ho všemi silami snaží vypudit. Abyste rozuměli, Dědek s námi komunikuje přes dveřní sklo, krmím ho za dveřmi a vlídně na něj promlouvám. Zato Adélka na něj velmi nevlídně ječí a vyhrožuje mu krutou smrtí, načež mu přes sklo v zápalu vzteku i nabančí. Dědek, jinak naprosto nekonfliktní, se šílené kočičce brání a trhá mi z druhé strany síť. Nicméně to je ještě to nejmenší. Někdy v prosinci začala Babetka podivně sípat a před pár dny už prokazatelně nestandardně dýchala a taky se málo a bez chuti stravovala. Do toho byl Mášence při banální kontrole drápků (myslela jsem, že jí jeden zarostl, ale ukázalo se, že jsem pouze panice snadno propadající paranoik) identifikován zánět dásní. Takže když si shrneme diagnózy, Babetka má bronchitidu, Mášenka pseudomonas (nejprve nepozornou vetkou mylně označena jako p. multocida!), Adélka prakticky nevyléčitelné chlamydie, Pecka je krátkozraký a já vyšinutá. Ale věnujme se zvířátkům.

Velmi svérázný veterinář nasadil mezi historkami o prasatech a jiných pacientech všem kočkám Linco-Spectin injekčně. Jak již bylo řečeno, podat našim kočkám léky perorálně je úkon z říše víl a elfů. Nafasovala jsem tedy tři stříkačky plné tekutých antibiotik a odkvačila domů. Říkám, resp. píšu to velmi klidně, ale celou dobu v ordinaci jsem měla svírání žaludku jako při návštěvě zubaře nebo gynekologa. Večer jsem pak byla nucena injekci píchnout i Adélce (po důkladném samostudiu na jůtůbu, doktorův rychlokurz mě rozhodně neuspokojil), neb je prý od pseudomonady třeba přeléčit všechny kočky. (O chlamydiích jsem se ani nestačila zmínit, nakonec přivezla jsem mu ukázat jen Babetku a Mášu). Doktor bujaře halasil (prokládaje to další zajímavou příhodou ze své dlouholeté praxe), že už po příjezdu domů uvidíme u Babetky zlepšení. Musím říct, že kočička opravdu s o poznání větším zaujetím pojedla kus kapsičky. Ale možná je to jen nějaká má autosugesce. Jinak kdo jste nikdy nepíchal kočce podkožní injekci – (tučná) kočka má kůži jak hroch! Bála jsem se, že zlomím jehlu. Ale povedlo se, a bez traumat jako kolem prášků! Vivat injekce!

Předchozí řádky byly napsány včera. Dnes je dnes a injekce musely být zabodnuty nejen do Adélky, ale i do Máši a Babetky. To byste koukali, jak jednoho rychle přejde humor. Adélka podstoupila proceduru statečně stejně jako včera, zato Mášence jehla snad vůbec neprojela skrze kůži, necítila jsem průnik jako u Adélky. Naštěstí mě vzdělaná přítelkyně na telefonu uklidnila, že pokud nebylo mokro v kožichu, musí být tekutina na správném místě. Babetka má oproti svým obézním spolubydlícím kůžičku jak papír, respektive nemá na ní nabalenu takovou vrstvu izolace. Zdálo se  mi, že jehla musí někudy profičet hned zase ven. Zůstala nakonec pod kůží, ale Babetka řvala, jako bych na ní páchala seppuku. Ještě hodinu po celém dramatu jsem se třásla a děsila se příštích dní a s nimi souvisejícími repete. A zároveň děkovala bohu, že jsem nikdy nebyla studijní typ, a neměla tak možnost jít na veterinu, což byla má dětská a těžce naivní vize.

Děkuji všem, kdo mě v tyto dny psychicky podporují, klidně přitlačte!

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Domácí lékař se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Domácí lazaret aneb veterinářem být nechci

  1. Pingback: Veterinářem pořád být nechci | lentilki… má kočky (a psa)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.