Předvánoce

Sice teprve pomalu končí listopad, ale my už máme v zahradě anděla, na smrčku světýlka, v okně hvězdu a ve skříni zabalené dárky a adventní kalendáře. Jo a kočky mimo plán dostaly vánoční myšku, protože byla tak kvalitně vycpaná šantou, že se mi pro ni málem prokousaly do balíku…

Pro pejsky mám symbolickou kousací hračku ve tvaru stromečku, kterou patrně hned po rozbalení společnými silami zneškodní. Těm je škoda cokoli dávat. Můžou si pískat, že jsem jim sehnala luxusní boudu, objednala zásobu granulí a navařila vývarové dortíčky. Sežrali mi v předsíni koberec. Za trest se podělí o jeden adventní kalendář, syčáci.

Letos se snažím s dárky a serepetičkami obecně hodně krotit. Popravdě, dost různých dekorací a zbytečností jsem se už zbavila. Taky kašlu na tisk nových přání. V duchu recyklace a oživení vzpomínek použiju ta z minulých ročníků. Můžete se, přátelé, těšit na Lindičky, Mášenky a možná i nějaké Pecky bez vousů.

Jsem velmi zvědavá, co budou kocouřiska říkat na stromeček. Vlastně si moc nevybavuju, co říkal loni Jaroušek. Ale jak se tak dívám na příslušnou fotku, baňky letos budou muset jít minimálně o patro výš. Remiček mručí z pelechu něco o diskriminaci. 

Mimochodem, mourinek má taky svou originální představu o vůni adventu. Už dvakrát jsem ho nachytala, jak čůrá do dřezu. Mám teorii, že mi tím naznačuje, že už je sedm hodin, tudíž čas na pravidelnou večerní kapsičku do mističky, a vůbec ho netrápí, že je teprve šest nebo půl páté nebo tak něco. Kéž by to bylo tak prosté, nerada bych zase pouštěla kořeny na veterině, i když tam od posledně dlužím dvacet korun a bylo by záhodno je vrátit…

 

 

 

Rubriky: Ze života | Štítky: , , , | Napsat komentář

Zase nějaké ty obrázky do rodinného alba

Po čase se mi naskytla další možnost otestovat výrobek firmy Saal-Digital, a tentokráte se tím šťastným stal fotosešit.  Kdopak by nebyl šťasten jsa poset našimi kocóry!

Ano, za téma jsem zvolila nové členy naší smečky, neb tito ještě nikde dostatečně důstojně zvěčněni nejsou.

Formát 21 x 30 nabízí adekvátní prostor k zachycení Remička a Jarouška (a jedné bonusové Adélky, to bych jí neudělala, nebojte) plus minus v životní velikosti, povrch listů je příjemně matný, spirálová vazba decentní a překryvná fólie dovršuje celkový nádech luxusu. Ach, já bych se těmi kecy mohla živit. (Ale je to tak a přece nebudu psát: ty vole ten sešit je fakt boží. I když je.)

Včera jsem hledala (marně) v knihovně místo, kam útlé album umístím (pak jsem ho našla, když jsem vyhodila tři kočičí encyklopedie, které dnes ponesu na umisťovací výstavu hodonínských koček, tak si pro ně můžete zajít, haha), načež mi Pecka sdělil, že jsem úplně blbá, takovou krásu pěchovat někam do skříně. No tak na nás Remiček vykukuje z poličky nad televizí a návštěvy mají povinnost áchat a projevovat zájem sešit prolistovat. To jen tak na okraj.

Saalu srdečně děkuji a s klidným svědomím doporučuji k vyzkoušení i tento produkt.

Rubriky: Obrazem, Testujeme, Tipy a nápady | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Levitujeme

Prověšené pelechy jsou hit a ve většině domácností o ně probíhají pravidelné bitky. Když jsme instalovali nové šplhadlo do stropu, vznikla u nás situace 1:3, tedy jedna prověšenina na tři kočky.

Dala jsem proto chytrou hlavu dohromady a záhy vyrobila provizorní lehátko ze starého záchodu a dětského napínacího prostěradla. Tak jednoduché, až je hřích to nezkusit. Prostě vezmete objemnější nádobu, případně pevnou krabici, na dno dáte polštářek či jinou měkotinu, obmotáte prostěradlem, a pozvete zvíře. Ani jsem nečekala, že  pelíšek se stane jedním ze tří Adélčiných nejoblíbenějších.

Nicméně pořád to nebylo to pravé a má kreativně-produktivní duše nebyla uspokojena. Už dávno předávno jsem přemýšlela, jak závěsný kutloch vyrobit svépomocí. Přesně jsem věděla, co a kam, ale chtěla jsem nějaké sofistikované řešení, abych se mohla zase pochlubit na Ikea hackers nebo tak něco. Už mě ale frustrovalo nad způsobem upevnění marně dumat a koukat na ty ublížené obličeje, a tak jsem prostě vzala deku, přivázala do Expeditu speciálním uzlem nějak-to-tam-našolichej, a výsledek je překvapivě funkční!

První dobrovolník, Remiček, si tam hned vlezl a hověl si. Asi pět vteřin, než jsem řekla, že ho jdu vyfotit. Na to se přihnalo malé dvounohé přetrhdílo a že se bude fotit taky (na některá slova si budu muset vymyslet pseudonymy. Např. na slova „fotit“, „žvejkačka“, „pojedeme“, „auto“, „pizza“, „cokoli co se děje za oknem“…). Než do pelíšku šťouchlo, stačila jsem vyfotit jen pohled zezadu (obr. výše). Ano, ten kokon opravdu obsahuje Remička. Když jsem knihovnu oběhla, naskytl se mi již jen pohled na naštvané kocoury a chechtajícího se kazisvěta. Od té doby už do pelechu nikdo nevlezl, když nepočítám Jarinka, kterého jsem kvůli fotce nalákala na kokina…

Nicméně, Ikea. Když něco nemůžeš sehnat, zajeď do Ikey pro něco jiného, kup něco úplně jiného a vyrob z toho to, co jsi původně sháněl. Jak já ten obchod miluju. Tohle je podle mě vrchol „udělej si sám“, „za málo peněz mrtě muziky“ a „nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat předražené pelechy“. Podsedák na židli Malinda. Krásně naducaný, lze prát na čtyřicet a vrazit do sušičky, několik chlupoladících barev na výběr, a cena směšná. Jediné, co musíte udělat, je nainstalovat ocásky suchých zipů do zbývajících dvou rohů. (Nic složitého, stačí na to tzv. prasácký steh, zvládla jsem to i já!) A teď hleďte!

Omluvte mě, musím to jít nahrát do Ikea hackers…

Rubriky: Obrazem, Testujeme, Tipy a nápady, Ze života | Štítky: , , , , | Napsat komentář