Zvířecí adventní kalendář pro radost

Přijďte si prvního otevřít okýnko :) Až do Štědrého dne! Hezký advent!

Rubriky: Ze života | Napsat komentář

Jak jsem byla krutá

kozlíky kozlíky duc

 Začnu tak trochu obloukem. Ale asi ve třetím odstavci se dostanu k tomu, jak jsem byla nařčena z krutosti, a pro jistotu hned zkraje upozorním útlocitné čtenáře mužského rodu, že to nebude úplně pohodové čtení. A teď už k tématu: Naši milí ovčáci čtveráci nám tvrdili, že kozel je zvíře odolné, mráz mu nevadí, domeček nepotřebuje, krájet jabka mu nemusíme… Internety to v podstatě potvrdily, ale… já jsem osoba jemného založení a kozlík na dešti mi trhá srdce, takže jsem plánovala prozatímní halabala rekonstrukci kurníku. Zdravotní stav mi však úplně nedovolil dále se v záležitosti angažovat, tudíž jsme přešli k jednoduššímu, a nutno podotknouti velmi funkčnímu řešení.

stín a jeho kozel

To se takhle kozlové jednoho větrného dne bezostyšně nastěhovali do velké psí boudy a vesele tam chrněli. Alf se nacpal do menší boudy a Benji smutně zíral dveřmi do temné noční kuchyně. Toto všechno jsem zjistila, když mě vichr o půl druhé probudil a já šla na záchod a následně (přivázaná řetězem k botníku) na dvůr. K vyhánění kozlů z boudy jsem nebyla řádně oděna ani naložena, zahnala jsem tedy oba psy do chodby a šla spát. V té době mi též bylo jiným členem domácnosti naznačeno, že kozlové ale opravdu příšerně smrdí, a že je neúnosné, aby dále setrvávali na dvorku v těsné blízkosti domu. Inu na druhý den byl tedy vytvořen provizorní přístřešek pomocí dvou starých dveří důmyslně opřených o kůlnu a útulně vybavený slaměnou postýlkou. Kozlíci se brzy zabydleli, bylo jim zamezeno v přístupu na dvůr, což jsem oplakala, a psi se vrátili do své maringotky.

čuchání k zadkům je očividně oblíbená kratochvíle většiny zvířat

Každopádně když příštího týdne přijel zvěrolékař a provedl na dobytčatech drobný, leč kontroverzně nahlížený zákrok, bylo mi vyčiněno, že jsem krutá. A jak jsem mohla. Vyčiněno mi bylo a) tím členem domácnosti, který si stěžoval na neexistující zápach moči mladých kozlů, a co hůř b) naším Bořkem stavitelem, kterého jsem zneužila jako veterinární sestřičku. On totiž ten pan doktor je tak trochu filuta. Když jsem mu řekla, že s kozlíky nebudu moct příliš manipulovat, řekl mi, že to nevadí, ať si jen seženu někoho na přidržení. Pochopila jsem to tak, že ten dotyčný někdo kozlíky odchytí, přidrží, aby si je doktor mohl přispat injekcí, a tím jeho služby jakožto asistenta skončí. Kdyby nebyl náš Bořek toho dne na stavbě, měla jsem v plánu požádat někoho z Bořků naproti u sousedů. Bože, ještě že na to nedošlo, nejspíš by nám pak z pomsty podpálili barák. Náš Bořek nám barák jistě nepodpálí, protože ho sám stavěl a má k němu vztah. Určitě. Že. Ale zpět k akci kastrace.

Pochytali jsme tedy postupně oba kozlíky a pan veterinář jim píchl uspávadlo. Malý se brzy potácel do lehu, velký si dal trochu na čas. Tím se ovšem rozhodlo, kdo půjde pod nůž první. Víte, já mám o kastracích tak trochu zkreslené představy. Vezme se kočka/pes, odveze se ráno na veterinu, předá se, odpoledne se probuzená/ý vyzvedne, zaplatí se asi 1400 za kus a jede se domů, kde se pěkně v teplíčku pacient zotavuje, aby se pak za pár dní jelo na kontrolu, možná přepíchnutí ATB, když si to ti pitomci vylizujou, vytahání stehů a podobně. Tak s kozly to tak úplně jako není. S dobytkem se očividně nikdo moc nemaže. Teda, ne že bych si chtěla představovat, jak vezu dva kozly někam na veterinu svým autem. Jako už jsem vezla spoustu různorodého materiálu, od dětí, koček, psů, až po obří kameny a balíky slámy, ale kozy ještě ne. Už se vidím, jak je na vodítkách vedu přes silnici a spořádaně se usazujeme spolu s morčaty a jorkšírky v čekárně. Takže je to jinak. Ztepilý veterinář s brašnou přijede až k vám do dvora, požádá o kýbl s vodou, mýdlo a ručník a nějaký polní operační stůl. Pak vás požádá o „přidržení“ kozlíků, což teda, jak jsme si už řekli, neznamená, že je jenom chytíte a počkáte, až jim doktor píchne injekci. To znamená, že je zvednete na ten stůl a držíte je v takovém polosedu. Celou tu dobu! Pan doktor si přitáhne inkriminované partie k sobě, omeje je tím mýdlem, co jste mu přinesli (naivně jsem si myslela, že si jím chce mýt ruce), lokálně to kolem pytlíku injekcí umrtví no a pak už se dějou strašný věci a vy se na to nemusíte, ale stejně díváte, že. Jako jestli to tady čtou nějací kluci, tak se nezlobte, nechci vám působit trauma. Bořek se vzpamatovává dodnes a nenávidí mě. Prý to nemůžu pochopit. No nemůžu, já mu to neberu. On zas nemůže pochopit menstruace, záněty dělohy, porody a další otravnosti spojené s ženským ústrojím, že.

další čuchač

Ale nebojte, já to tu nehodlám barvitě líčit. Prostě je to rychlovka. Fik, šmik, je to pryč. Není to hezký. No. To, co zbyde, se poleje Betadinem, píchne se něco proti zánětu a nechá se to tak. Kozlíci se něžně odnesou na slaměné lože a nechají se vyspávat. Za pár hodin už postávají a žerou trávu. Ani na vás nejsou naštvaní. No fakt ne. I Bořek uznal, že oba vypadají v pohodě, jak kdyby se nic nestalo. Ale stejně mě nenávidí. Bořek, ne kozli.

kozlík kontroluje redukovaný pytlík

Prostě to muselo být. Když nenatrefíte na jedince s rodokmenem a nemáte zakrnělý čich jako já, bylo by sebemrskačství žít s nekastrovanými kozly. Tak jsem vám to radši řekla, abyste byli v obraze, až vám třeba jednou taky rupne v bedně a pořídíte si nějaký ten minidobytek. Pokud jste to vědět nechtěli, tak pardon. Ale varovala jsem vás hned na začátku :)

 

Rubriky: Domácí lékař, Události, Ze života | Štítky: , , , , | 2 komentáře

Co vám to leze po střeše?

Tak jako ano, plánovali jsme rozšíření smečky. Opravdu už několik let se psychicky připravujeme na zbourání starého kurníku, vyčištění plochy, oplocení výběhu, instalaci útulné drůbeží ubikace a adopci tří až pěti kvočen, ideálně nějakých vyřazených zbídačených nosnic, které hrdinně zachráníme z klecového chovu a poskytneme jim důstojný domov, načež ony se nám odvděčí kvalitní snůškou. Takhle nějak zní plán.

Jenže to byste nesměli mít sousedy. A sousedy vedle ve vsi. A velkou zahradu. A touhu být užitečný. Tak se stalo, že jsme nevyužívaný kus našeho pozemku poskytli cizím ovcím k pastvě. Výhra na všech stranách. Pecka nemusí sekat. Soused nemusí pro pár krků shánět louku. Já se můžu kochat krásou a všeobecným užitkem.

Má to i své nevýhody. Se sousedy se jakože skamarádíte a jim pak vůbec není blbý přijít a říct – nám tuhle někdo hodil za plot dva kozlíky, tady by se měli jako v ráji, nechcete je, jen tak na zkoušku, když se vám nebudou líbit, tak je vrátíte. No jako nejsou to úplně slepice, že. Ale tak na zkoušku, co bychom to nezkusili, když se nám (čti psům) nebudou (čti budou až moc) líbit, tak je vrátíme.

Psi tedy byli nadšení. Tolik vzruchu a nového puchu. Kozlíky proháněli jak pominutí a já už to viděla bledě. Jenže kozel je taky tak trochu ludra vyčůraná a nenechá se nějakým psem zastrašit. Utíká docela rychle a hlavně má jednu nepřekonatelnou schopnost – umí vyskákat po jakémkoli povrchu do jakékoli výše i níže. Což v zásadě pro kozly představovalo výhodu, nicméně pro naši aktuální situaci to až takové terno nebylo. Zrovna v těch dnech totiž v plném proudu probíhala stavba Marečkova pokojíku. Při úpatí zahrady tak čněla obří propast, neb ještě nebyla hotova zeď. Malovala jsem si tradičně ty nejčernější scénáře, kdy poplašení kozlíci padají po hlavě z útesu (tyto obavy mě přešly poté, co tam začali samovolně skákat a tvářili se, že je to ta nejnudnější věc na světě) a hlavně ty, kdy pes v honičce nedobrzdí a zahučí tam on. A pes není kamzík. Pes je trouba a jeden má navíc dysplazii. Nicméně psy honička po pár dnech přešla a všichni tu žili v relativním míru.

Stavební práce pro kamzíky skýtaly nejedno povyražení. Odhalené zdi po pár dní například nabízely pohodlný přístup na střechu zbytku domu. Taková koza na střeše, to jednomu zpestří den, že? Kde máte šanci to vidět, kozlíky poskakující za komínem a pošťuchující se tak, že balancují pomalu v okapu? Trochu méně už oceníte rozdupané tašky, ale ten sousedův nevěřícný pohled za to stojí.

Další nepatrná komplikace nastala dne, kdy náš stavitel aplikoval beton. Když odběhl k práci na jiné části přístavby, kozlové využili příležitosti a zídku krásně odekorovali. Pan stavitel to příliš neocenil, mocně zaklel a poslal kopytnatce do vyhnanství. Nebylo zbytí, než beton zatvrdne, kozlíci budou bydlet v oddělené části zahrady, kde svého času trávily prázdniny ovce.

Bylo mi jich líto, chudáčci se většinu času drželi v nejspodnější části, aby nám byli co nejblíže. Naštěstí soused, co bydlí naproti, si je oblíbil, a rád s nimi rozprávěl o životě. Když druhý den zmizeli, projevil upřímnou lítost. Když říkám zmizeli, myslel by člověk, že jsme je pustili, a oni zase trávili čas dole u domu s ostatními členy smečky. No, to byl plán. Jenže ona ta horní zahrada je poněkud děravá, a ač pan ovčák ve vlastním zájmu náš chatrný plot notně vyspravil, díra, kterou neprojde ovce, neznamená valnou překážku pro pidikozla. Takže kozli opravdu zmizeli.

Naštěstí nešli daleko. No, šli asi dolů za námi. Naproti totiž máme dalšího souseda, který též poskytuje své pastviny tomu samému panu ovčákovi, a ten pohotově zorganizoval záchranu našich pitomců tím, že je hodil přes plot k jeho ovcím. Kozlíci z toho vůbec neměli trauma, ani netesknili po své nové rodině. Vesele se pásli a sem tam jen tak z legrace proháněli to stádečko velkých ovcí. Ovce se nicméně netvářily, že by o tento druh zábavy stály, a zvyšování kondice během do stráně a ze stráně je vůbec nebavilo. Kozlíky to bavilo ohromně.

Když přijel Pecka domů, chtěl se jít převléci a najíst. Když pochopil, že má přeházené priority, šel lapat kozly. Prvního mektala chytil snadno. Čekali jsme, že jak ho ponese, bratříček poběží za ním. No, chvíli běžel, pak ale zabloudil a zůstal koukat za kamarádem a hlasitě mečel. Zachráněný dezertér mečel z naší zahrady. Není nic lahodnějšího, než takhle vpodvečer naslouchat kozlímu mektání nesoucímu se po celé vsi. Taková příjemná kulisa třeba k večeři nebo ke zprávám, není-liž pravda. Na dvoře navíc začal vyřvávat Mareček, kde jsme tak dlouho. No jsme v sousedovic zahradě a snažíme se nahnat kozla do rohu. Jenže kozel není tak úplně blbeček. Když už to vypadalo, že ho máme, proběhl haldou větví a kopřiv a byl zase fuč. Asi po půlhodině marné honitby projížděl kolem pan ovčák. Zmaten naší přítomností v cizí zahradě zastavil u plotu a pobaveně nás sledoval. Každopádně dal k dobru i radu zkušeného farmáře – kampak na dobytek s honičkou, na ten se musí s láskou! No jéje! Tak jsme si kousek od kozla oba s Peckou dřepli a jali se ho lákat na lahodnou trávu, kterou jsme namátkou utrhli tam, kam jsme zrovna dosáhli. Žádné rychlé pohyby, žádné nadávky do nevděčných debilů.  Kozlíkova zvědavost brzy přemohla obavy a utečenec se vydal směrem k Peckovi. Ten ho nenápadně podrbal na hlavě, na krku, a už ho držel za obojek. A tak jsme doma zase všichni.

Kozlíci jsou hrozně společenští a pořád chtějí být s námi. Čekám, kdy se nastěhují psům do boudy. Ostatně dnes v noci už to vypadalo, že tak činí. Vylezla jsem se podívat, co je to za rámus, a ti pitomci vyskočili na střechu boudy a pořádali tam noční hody na hruškách, které tam byly volně ložené v přepravce. Po odstranění obložené mísy z dosahu už byla noc klidná. Tedy pro mě. Pecka mi pak z práce psal, že ho kozlové asi ještě třikrát probudili, neboť dělali na dvoře nejapný bordel, jak nazýval jejich noční dialog a Alfovy poznámky k tématu, takže byl nucen nad ránem vstát a kozly ze dvorku vyhodit.

Každopádně je tu hned veseleji, když se tu, kam oko pohlédne, něco milého šmrdolí. Trošku mám takový neblahý pocit, že tento názor se mnou (částečně) sdílí jen Mareček, ale tak dejme tomu čas, že. Slibuji zde přede všemi, že další na seznamu jsou opravdu jen ty slépky. Patrně. A nezapomeňte si objednat kalendář! Tam jsou jen kočky, nebojte!

 

 

Rubriky: Události, Ze života | Štítky: , , , , , | Napsat komentář