Jak dopadl průzkum

Před lety jsem na stránky vložila dotazník zjišťující stav spokojenosti čtenářstva se stránkou lentilki.cz, potažmo lentilki.info. Jelikož dotazník už v některých otázkách neodpovídá realitě, průzkum oficiálně ukončuji a přináším alespoň miniaturní závěr z výsledků.
 
 
Vesměs byli všichni respondenti spokojeni, což mě těší, nejvíce kritiky dopadlo na frekvenci přidávání článků, což chápu a omlouvám se, ale nezdá se, že bych na tom byla schopna do budoucna něco zásadního změnit.
 
Na otázku „Jak byste se popsali jako čtenář stránky?“ jeden člověk odpověděl: „nečtu nic, žiju v tom“ (soukromě si tipuju, kdo tohle psal, ale průzkum byl anonymní, tak to nebudu více komentovat :) )
 
A asi nejzajímavější byl výsledek hypotetické adopce jedné z našich koček. Co myslíte, jak to dopadlo? V době vzniku dotazníku s námi žily Mášenka, Adélka a Lindička.

 
 
Vyjevila se tato skutečnost:
51 % čtenářů by adoptovalo Mášenku
31 % Adélku
17 % Lindičku
 
Děkuji všem, kdo se do průzkumu zapojili :)
Rubriky: Události | Napsat komentář

Pozor: asi to bude bez pointy

Čím víc psaní odkládám, tím míň vím, jak začít. Takže do toho, ale fakt nevím, co z toho vyleze.

Založila jsem na zahradě jezero (čti louži plnou komářích larev) a dnes ráno pozorovala ptáky, jak si z toho dělají koupaliště. Obě kočky někde čumákovaly, místo aby nadšeně sledovaly ten cvrkot. Když se Adélka uráčila dostavit do svého parapetního pelechu, ptactvo už se někde sušilo, ale do okna vlítla vosa a shodila ji na zem. No, asi ne úplně, slyšela jsem jen bzzz a bum, sebrala Adélku z podlahy, vosu dorazila pantoflí, těžko říct, zda tam byla nějaká interakce nebo kočička jen neodhadla šíři pelechu při otáčení na druhý bok. Z jejího výrazu sázím na variantu bé. Kde je Jarin, nevím doteď. Stejně jako Lindička, i on se umí zašít na místo, o jehož existenci v domě nemám tušení, a o několik hodin později (když slyší zvuk dosypávání granulí) z něj vyleze tak nenápadně, že zůstávám v nevědomosti i nadále.

Taky jsem zrušila jeden záchod. Já vím, že jich má být tolik, kolik je koček plus jeden. Ale já měla vždy mínus jeden a bylo to v pohodě. Pro Lindičku jsem tedy jeden speciální přistavila, ale nestála o něj a chodila dál na ten nejfrekventovanější jako zbytek smečky. Pokud neudělala louži kdekoli jinde. Teď, když máme záchod jenom jeden, vznikla delší odchozí trasa v krytém prostoru a vynese se tak méně písku ven. Prvních pár dní jsem si nemohla zvyknout, že nevysávám osmkrát denně a písečné dálnice nevedou od záchodu až na druhý konec bytu, a to i vertikálně.

Vůbec je tu nějak málo písku a vesměs vysávám jen Jarouškovy chlupy a Marův bordel z rohlíků. Je to fyzická úleva, to jo. Měsíce živená nenávist k vysavači sice nepominula, ostatně činnost s tímhletím domácím krámem mě iritovala odjakživa, ale že by se dostavila nějaká zásadní úleva, jakože hurá, můžu si místo vysávání nejprve udělat snídani nebo tak něco, to teda taky ne… 

Průser je, že tomu vůbec nerozumím. Proč mi Lindiččin odchod připadá nesmyslný a nespravedlivý a vůbec špatný. Postupně si zas probírám všechny konce, co už jsem absolvovala, a se všema, dokonce i s Babetčiným už jsem se tak nějak dokázala srovnat, ale s Lindičkou to pořád nejde a přitom ten její byl ze všech nejočekávanější a měl být nejúlevnější, ale nebyl a já nevím proč.

Tak o tom budu ještě nějakou dobu přemýšlet.

 

Rubriky: Neveselý koutek, Události, Ze života | Napsat komentář

První opravdové umění v našem domě

Abychom si udělali pořádek hned na začátku: jestli se vám nelíbí a rozumíte tomu jako já, tj. vůbec, nechte si nepřínosné, nekonstruktivní komentáře, to byste mě teda naštvali. Jestli se vám nelíbí a rozumíte tomu, konstruktivně se vyjádřete jak je libo :)

Míša Dvořáková je začínající nadějná malířka a ač umění nerozumím ani za mák a Pisaka bez mrknutí oka zaměním za Pinkase a Bedřicha Smetanu za šatnářčina manžela, poznám, že se mi něco strašně líbí a chci to doma. Její psí obrazy jsem objevila v aukci mělnického útulku, kam je věnovala, a kde byly oba za nadšení davu vydraženy. Proč bych však dražila cizí psy, když mám za oknem dva vlastní. Požádala jsem proto Michaelu, zda by mi podle fotek namalovala dvojportrét ve stylu jí vlastním. Barevně rozcákaném, optimismem nabitém, pro mě naprosto fascinujícím. Nejen to, taky jsme se domluvily, že si vezme pouze náklady na materiál a zbytek společně věnujeme do Mělníka potřebným.

Dnes mi obraz přistál za bránou a malý kritik jej hned náležitě ocenil. Marečku, kdo je toto? FA! (pozn. překladatele: Alf). A toto? BI! (pozn. překladatele: Benji). Neklamný důkaz, že podobu se podařilo vystihnout dokonale. Protože když někdy ukážu na svou fotku, dozvím se, že je to „paní“, a když ukážu na cizí blonďatou rašpli, prý je to „máma“. No nic.

Doufám, že Míšin věhlas bude brzy světový a náš obraz stonásobně stoupne v ceně. Až nás s Peckou za pár let ohlodají kočky a psi, sirota ho se slzou v oku prodá a úspěšně dostuduje. Nebo tak něco. Uměním na podporu útulků (a sirot všeho druhu) zdar!

P.S.: Tihle pejsci se v Mělníku dražili. Jsem z nich úplně hotová, hlavně ze zelenýho. Není náš, ale fakt mi tenkrát cukala nad klávesnicí ruka :) A ten stafford, či co to je, má zas boží barvy a ty rozšvihaný cákance mě úplně nutí se smát!

Rubriky: Obrazem, Tipy a nápady, Události, Ze života | Štítky: , , , | 2 komentáře