Zoohit nám poslal balík!

Následující řádky a obrázky vám odhalí, proč jsme měli Vánoce na konci července a jak nám to zvedlo náladu! Náš oblíbený eshop Zoohit nedávno zveřejnil výzvu, kde nabídl dobrým lidem balík s náloží svých produktů! Prošli jsme výběrovým řízením – v podstatě šlo jen o to doložit, že dotyční trpí virtuálním slovním průjmem – a za pár dní nám na poště přistála těžká krabice. Samozřejmě to nebylo úplně zadarmo, Zoohit je charita jen částečně. Podmínkou je takzvaný (a v internetech patrně populární) unboxing. Volně přeloženo, zdokumentování vybalování krabice a následná subjektivní recenze obsažených produktů. Co může být zábavnějšího? Hurá do toho!

Rozbalování se aktivně ujali Jaroušek s Marečkem. Já jsem to jenom fotila. Takže Mara vzal nůžky a Jaroušek mu ukazoval, kde to má šmiknout.

Pak jsme pro jistotu celou akci přesunuli z linky do nižších poloh.

Mareček po otevření zajásal, protože hned nahoře objevil to největší terno z celé krabice…

Bubliny! A hned se je jal propichovat nůžkama. Jaroušek s povděkem kvitoval otevřenou krabici a začal se zabydlovat. Oba hoši tak dostali to svoje a prý „děkujeme pěkně, zase něco pošlete, na shledanou.“

No nic, Mara dopropichoval a souhlasil, že když už teda žádný bubliny, čili nuda, bude vytahovat jednotlivé předměty a nosit je ukazovat tatínkovi. Jaroušek souhlasil, že si bude v novém příbytku hovět dál.

Jako první bylo vyjmuto kartonové škrabadlo pro kočičky. Na obrázku Mareček ukazuje, jak se používá. Ano, škrábe se na něj drápky, a jak to víme?

Máme ho už dávno doma! Jak vidíte, kraje jsou oškrábané a střed oleželý. Tato škrabadla mám ráda, jsou kompaktní, variabilně umistitelná, v široké škále rozměrů, tvarů a potisků, a když je z nich už spíš drť než hezký doplněk bytu, prostě je hodíte na kompost a/nebo do modrého kontejneru. Pozor: pokud škrábací deska nemá dno opatřené nějakým podnosem, doporučuji podlepit listem papíru třeba ze starého kalendáře. Jinak se z toho bude sypat šílená řezanka. Tento konkrétní model má škrábací kus umístěn v krabičce, takže starost s bincem odpadá.

Jako další Mareček vytáhl žvýkací tyčky Barkoo. Ve velikosti L, neb Zoohit si přečetl náš životopis a byl si tak vědom, že v psí části naší smečky se nacházejí pouze nedorostlá telata.

Šla jsem tedy tyčky prozatím uložit do zvířecí části špajzky a co jsem nezjistila…

Telátkům právě docházejí! Děkujeme za doplnění zásob!

Jaroušek trochu protestoval, když mu Mara nekompromisně vytáhl matraci, ale nešlo to jinak.

Z matrace se vyklubaly granule Lulullus. Jako řeknu vám to upřímně. Kočky krmím holisticky. Alfa, když byl ještě sám, jsem krmila tím nejlepším, co jsem za nejlepší na českém trhu vyhodnotila. Když přišel Benji, nebyla už situace finančně únosná, protože to bych do naší zoo musela vybírat od návštěv vstupné, a mám obavy, že by jejich počet klesl ze současného minima na nulu. Takže jsem začala na psech šetřit. Až budu v důchodu, koupím si velkej mražák a nastuduju BARF, ale do té doby… No ale zpátky k tématu!

Špajz a barel v něm umístěný odhalil, že pejsci mají ještě slušnou zásobu Brita, takže pytlík s Lukullusem otevřeme až k večeři.

Na řadě byl produkt z kategorie hraček pro psy. Tučný provaz. Jupí. Dávám mu pět minut.

Následovaly konzervy. Nejprve psí Rocco (400g balení v šesti variantách) a poté kočičí Smilla (200g balení ve čtyřech variantách).

A pak už tam zůstal jen Jaroušek, poněkud zklamaný, že mu zmizela všechna vystýlka.

Mareček uspořádal dárky na podlaze a šel si hrát za tátou s tankem nebo traktorem nebo bagrem nebo tak něco.

Já vzala konzervy a nasměrovala se s nimi do špajzu. A helemese. Mám tu plný kastlík konzerv Rocco v 800g baleních! Pejskům je totiž přidávám pro zpestření do granulí, hlavně Alf by se bez nich asi ani nenajedl, nimra jeden.

A tady ještě plnou polici! To je náhodička. A vedle štos kočičích gourmetek.

Takže jak to pojmeme? Upřímně, Smilla mě bůhvíjak svým složením neokouzluje. Co si budeme povídat, Gourmet taky není žádné terno, ale kočkám chutná a taky je v sympatických pidibaleních. Smillu bych musela snad tři dny ohřívat, a to kočky neschvalují. Ony si na konzervy moc nepotrpí. Adélka si třikrát lízne a Jarouškovi úplně stačí asi tak jedna polívková lžíce ráno a večer. Ale kravál kvůli tomu dělá jak kdyby týden nejedl nic.

Jelikož v komoře hromadím materiál pro Útulek Tibet, tj. zbylé léky a diety, pelíšky a věci do aukcí a bazarů, ráda tam přidám i tyto konzervy, které jsou pro nás nadbytečné. Snad Zoohit nebude proti.

Nastal čas vyzkoušet provaz. Psi se mohli zbláznit, jen jsem vystrčila ruku s hračkou ven.

Už to hoď, už to hoď!

Pusť to, pusť to!

Házej, házej!

Tady jsem začala stopovat čas.

No, provaz drží, nechám je přetahovat se a jdu chystat večeři. Mimochodem, Jaroušek se zatím krmí králičí trávou zasazenou v misce, oboje ze Zoohitu.

Takže beru Lukullus pro psy všech plemen a velikostí a studuju tabulku s dávkováním. Naši sloni dostanou každý asi 200 gramů, což je polovina denní dávky.

Počkej, my to ochutnáme, co kdyby to bylo hnusný nebo otrávený…

No, zkrátím to, kočky jsem musela od misky vyhodit.

Toto je moje večerní psí kuchyně. Přidávám olej, sirup na klouby, prášek na zuby a zamíchám trochu konzervy. Tentokrát mám ovšem výjimečně připravený vývar.

Hnědý hladový krk už netrpělivě čeká a sprostě po mně poštěkává. Černý krk se tváří, že by snad ani jíst nemusel. Aspoň ne s tím hnědým vedle. Benji hltá jak blázen a myslím, že tím Alfa znervózňuje a kazí mu apetit.

Ale čumáky zabořili oba a dlabou bez protestů.

Adélka už je smířená s tím, že nic nezbyde.

Benji dávno zapíjí, Alf ještě vylizuje poslední drobky.

A tady, přátelé, nikoli pět minut po večeři. Překvapivě lano vydrželo celé dva dny! No teď už je vejpůl, ale drželo se fakt statečně a za tu zábavu to rozhodně stálo!

Takže co říci závěrem. Především znovu velmi děkuji Zoohitu za důvěru a zaslání výrobků k testování, naprostá většina se setkala s úspěchem, ač očekávaným, ono je těžké poslat nám něco, co jsme u nich ještě nekoupili, ha ha ha. Spoustu věcí jsem zde na webu nebo vedle na facebooku zmiňovala v průběhu let, naposled třeba novou kočičí venkovní rezidenci, a Zoohit i nadále zůstává naším nejoblíbenějším eshopem.

 

Rubriky: Obrazem, Testujeme | Štítky: , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Jak dopadl průzkum

Před lety jsem na stránky vložila dotazník zjišťující stav spokojenosti čtenářstva se stránkou lentilki.cz, potažmo lentilki.info. Jelikož dotazník už v některých otázkách neodpovídá realitě, průzkum oficiálně ukončuji a přináším alespoň miniaturní závěr z výsledků.
 
 
Vesměs byli všichni respondenti spokojeni, což mě těší, nejvíce kritiky dopadlo na frekvenci přidávání článků, což chápu a omlouvám se, ale nezdá se, že bych na tom byla schopna do budoucna něco zásadního změnit.
 
Na otázku „Jak byste se popsali jako čtenář stránky?“ jeden člověk odpověděl: „nečtu nic, žiju v tom“ (soukromě si tipuju, kdo tohle psal, ale průzkum byl anonymní, tak to nebudu více komentovat :) )
 
A asi nejzajímavější byl výsledek hypotetické adopce jedné z našich koček. Co myslíte, jak to dopadlo? V době vzniku dotazníku s námi žily Mášenka, Adélka a Lindička.

 
 
Vyjevila se tato skutečnost:
51 % čtenářů by adoptovalo Mášenku
31 % Adélku
17 % Lindičku
 
Děkuji všem, kdo se do průzkumu zapojili :)
Rubriky: Události | Napsat komentář

Pozor: asi to bude bez pointy

Čím víc psaní odkládám, tím míň vím, jak začít. Takže do toho, ale fakt nevím, co z toho vyleze.

Založila jsem na zahradě jezero (čti louži plnou komářích larev) a dnes ráno pozorovala ptáky, jak si z toho dělají koupaliště. Obě kočky někde čumákovaly, místo aby nadšeně sledovaly ten cvrkot. Když se Adélka uráčila dostavit do svého parapetního pelechu, ptactvo už se někde sušilo, ale do okna vlítla vosa a shodila ji na zem. No, asi ne úplně, slyšela jsem jen bzzz a bum, sebrala Adélku z podlahy, vosu dorazila pantoflí, těžko říct, zda tam byla nějaká interakce nebo kočička jen neodhadla šíři pelechu při otáčení na druhý bok. Z jejího výrazu sázím na variantu bé. Kde je Jarin, nevím doteď. Stejně jako Lindička, i on se umí zašít na místo, o jehož existenci v domě nemám tušení, a o několik hodin později (když slyší zvuk dosypávání granulí) z něj vyleze tak nenápadně, že zůstávám v nevědomosti i nadále.

Taky jsem zrušila jeden záchod. Já vím, že jich má být tolik, kolik je koček plus jeden. Ale já měla vždy mínus jeden a bylo to v pohodě. Pro Lindičku jsem tedy jeden speciální přistavila, ale nestála o něj a chodila dál na ten nejfrekventovanější jako zbytek smečky. Pokud neudělala louži kdekoli jinde. Teď, když máme záchod jenom jeden, vznikla delší odchozí trasa v krytém prostoru a vynese se tak méně písku ven. Prvních pár dní jsem si nemohla zvyknout, že nevysávám osmkrát denně a písečné dálnice nevedou od záchodu až na druhý konec bytu, a to i vertikálně.

Vůbec je tu nějak málo písku a vesměs vysávám jen Jarouškovy chlupy a Marův bordel z rohlíků. Je to fyzická úleva, to jo. Měsíce živená nenávist k vysavači sice nepominula, ostatně činnost s tímhletím domácím krámem mě iritovala odjakživa, ale že by se dostavila nějaká zásadní úleva, jakože hurá, můžu si místo vysávání nejprve udělat snídani nebo tak něco, to teda taky ne… 

Průser je, že tomu vůbec nerozumím. Proč mi Lindiččin odchod připadá nesmyslný a nespravedlivý a vůbec špatný. Postupně si zas probírám všechny konce, co už jsem absolvovala, a se všema, dokonce i s Babetčiným už jsem se tak nějak dokázala srovnat, ale s Lindičkou to pořád nejde a přitom ten její byl ze všech nejočekávanější a měl být nejúlevnější, ale nebyl a já nevím proč.

Tak o tom budu ještě nějakou dobu přemýšlet.

 

Rubriky: Neveselý koutek, Události, Ze života | Štítky: , , , , , | Napsat komentář