Levitujeme

Prověšené pelechy jsou hit a ve většině domácností o ně probíhají pravidelné bitky. Když jsme instalovali nové šplhadlo do stropu, vznikla u nás situace 1:3, tedy jedna prověšenina na tři kočky.

Dala jsem proto chytrou hlavu dohromady a záhy vyrobila provizorní lehátko ze starého záchodu a dětského napínacího prostěradla. Tak jednoduché, až je hřích to nezkusit. Prostě vezmete objemnější nádobu, případně pevnou krabici, na dno dáte polštářek či jinou měkotinu, obmotáte prostěradlem, a pozvete zvíře. Ani jsem nečekala, že  pelíšek se stane jedním ze tří Adélčiných nejoblíbenějších.

Nicméně pořád to nebylo to pravé a má kreativně-produktivní duše nebyla uspokojena. Už dávno předávno jsem přemýšlela, jak závěsný kutloch vyrobit svépomocí. Přesně jsem věděla, co a kam, ale chtěla jsem nějaké sofistikované řešení, abych se mohla zase pochlubit na Ikea hackers nebo tak něco. Už mě ale frustrovalo nad způsobem upevnění marně dumat a koukat na ty ublížené obličeje, a tak jsem prostě vzala deku, přivázala do Expeditu speciálním uzlem nějak-to-tam-našolichej, a výsledek je překvapivě funkční!

První dobrovolník, Remiček, si tam hned vlezl a hověl si. Asi pět vteřin, než jsem řekla, že ho jdu vyfotit. Na to se přihnalo malé dvounohé přetrhdílo a že se bude fotit taky (na některá slova si budu muset vymyslet pseudonymy. Např. na slova „fotit“, „žvejkačka“, „pojedeme“, „auto“, „pizza“, „cokoli co se děje za oknem“…). Než do pelíšku šťouchlo, stačila jsem vyfotit jen pohled zezadu (obr. výše). Ano, ten kokon opravdu obsahuje Remička. Když jsem knihovnu oběhla, naskytl se mi již jen pohled na naštvané kocoury a chechtajícího se kazisvěta. Od té doby už do pelechu nikdo nevlezl, když nepočítám Jarinka, kterého jsem kvůli fotce nalákala na kokina…

Nicméně, Ikea. Když něco nemůžeš sehnat, zajeď do Ikey pro něco jiného, kup něco úplně jiného a vyrob z toho to, co jsi původně sháněl. Jak já ten obchod miluju. Tohle je podle mě vrchol „udělej si sám“, „za málo peněz mrtě muziky“ a „nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat předražené pelechy“. Podsedák na židli Malinda. Krásně naducaný, lze prát na čtyřicet a vrazit do sušičky, několik chlupoladících barev na výběr, a cena směšná. Jediné, co musíte udělat, je nainstalovat ocásky suchých zipů do zbývajících dvou rohů. (Nic složitého, stačí na to tzv. prasácký steh, zvládla jsem to i já!) A teď hleďte!

Omluvte mě, musím to jít nahrát do Ikea hackers…

Rubriky: Obrazem, Testujeme, Tipy a nápady, Ze života | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Jarmilové

Jarmilové jsou seskupení kocourů. Kocoury jsme doma nikdy neměli, maximálně Jarouška, a tak je toto soužití zase něčím novým, obohacujícím. Jak jste si asi snadno spočítali, už jsme tak zase v plném zvířecím počtu. Dva psi, tři kočky. Tedy jedna kočka a dva kocouři. Čímž se podíl mužské složky v domácnosti nepoměrně zvýšil a jsme tu s Adélkou už jen dvě holky.

Remíčka nám přivezly speditérky z hodonínského útulku tak rychle, až to bylo podezřelé. Vylepili na facebook vyděračskou srdceryvnou fotku nebohého mouratého obra, jak se pěchuje do přepravky na fretku a prý že už chce taky svoje domů. Že už je v útulku přes rok a nikdo ho nechce. Že je to ten nejmilejší, nejněžnější, nejhravější, nejpřítulnější tvor na celé jižní Moravě. Že ještě pět minut v depozitu a umře. No odolejte tomu. A hlavně – Jaroušek už strašně potřeboval bratra v zločinu.

A tak jsme domů přivezli Remíčka. Ve vypůjčené přepravce. Do naší by strčil tak hlavu. Při převzetí jsem si lehce vykloubila zápěstí, ale nakonec se ukázalo, že Remmy neváží avizovaných devět kilo, ale slabých sedm. Reklamaci jsem si nakonec rozmyslela a doufala, že se to nebohé vyžle u nás trochu vykrmí.

Nováček zamířil za knihovnu a dva dny z ní nehodlal vystrčit nos. Museli jsme ho vyšťouchat a zacpat otvory, jinak by tam možná seděl dodnes. Uražen se uchýlil do prádelny pod regál. Tam se s ním dalo alespoň lépe komunikovat. Určili jsme hlídky, které se v pravidelných intervalech střídaly a něžně ke kocourovi promlouvaly.

Po pár dnech se Remmy odvážil vylézt a usídlit se na pračce. Umístila jsem mu tam pelech a chodila ho přesvědčovat, že i ostatní místnosti jsou relativně bezpečné. I z letmého pohlazení vibroval jak Marečkovo batolecí lehátko na baterky.

Pak mi přišlo objednané škrabadlo. Takhle… malá rada: neobjednávejte škrabadlo dřív, než si pořídíte kocoura. Nejdřív kocour, potom škrabadlo! Škrabadlo pro malé kočky určitě není myšleno na sedmikilového kocoura. Nicméně stačí pár výztuh a budeme doufat, že ty subtilní hůlky naše hrochy pár zim udrží.

Škrabadlo s Jarouškem Remíka nalákalo a pak už to šlo jako po másle. Kocour se otrkal a začal objevovat místa, která před ním ještě nikdo nikdy neobjevil.

S Jarinem řádí jak černá ruka a brzo je roztrhnu jak hady. Jeden si lehá na bílé plochy, takže po něm šlapu, druhý na tmavé, takže o něj zakopávám, věčně někomu někam přivírám ocas nebo kropím vodou hlavu, každou chvíli tu někdo ječí a lítá jak šus. Abych se nemusela namáhat s přemýšlením, zda řvát „Jarine!“ nebo „Remine!“, samovolně mi to splynulo v „Jarmile!“ A můžou klidně přijít oba.

Adélka na vše kouká s despektem a do kocouřích záležitostí se neplete, kočička rozumná. Jarmilové se k ní chovají slušně. 

Hlásím tedy, že zhruba po týdnu je zase vše v souladu s vesmírem a nám nezbývá než všem popřát pevné a dlouhé zdraví.

Rubriky: Obrazem, Události, Ze života | Štítky: , , , , , | 1 komentář

Zoohit nám poslal balík!

Následující řádky a obrázky vám odhalí, proč jsme měli Vánoce na konci července a jak nám to zvedlo náladu! Náš oblíbený eshop Zoohit nedávno zveřejnil výzvu, kde nabídl dobrým lidem balík s náloží svých produktů! Prošli jsme výběrovým řízením – v podstatě šlo jen o to doložit, že dotyční trpí virtuálním slovním průjmem – a za pár dní nám na poště přistála těžká krabice. Samozřejmě to nebylo úplně zadarmo, Zoohit je charita jen částečně. Podmínkou je takzvaný (a v internetech patrně populární) unboxing. Volně přeloženo, zdokumentování vybalování krabice a následná subjektivní recenze obsažených produktů. Co může být zábavnějšího? Hurá do toho!

Rozbalování se aktivně ujali Jaroušek s Marečkem. Já jsem to jenom fotila. Takže Mara vzal nůžky a Jaroušek mu ukazoval, kde to má šmiknout.

Pak jsme pro jistotu celou akci přesunuli z linky do nižších poloh.

Mareček po otevření zajásal, protože hned nahoře objevil to největší terno z celé krabice…

Bubliny! A hned se je jal propichovat nůžkama. Jaroušek s povděkem kvitoval otevřenou krabici a začal se zabydlovat. Oba hoši tak dostali to svoje a prý „děkujeme pěkně, zase něco pošlete, na shledanou.“

No nic, Mara dopropichoval a souhlasil, že když už teda žádný bubliny, čili nuda, bude vytahovat jednotlivé předměty a nosit je ukazovat tatínkovi. Jaroušek souhlasil, že si bude v novém příbytku hovět dál.

Jako první bylo vyjmuto kartonové škrabadlo pro kočičky. Na obrázku Mareček ukazuje, jak se používá. Ano, škrábe se na něj drápky, a jak to víme?

Máme ho už dávno doma! Jak vidíte, kraje jsou oškrábané a střed oleželý. Tato škrabadla mám ráda, jsou kompaktní, variabilně umistitelná, v široké škále rozměrů, tvarů a potisků, a když je z nich už spíš drť než hezký doplněk bytu, prostě je hodíte na kompost a/nebo do modrého kontejneru. Pozor: pokud škrábací deska nemá dno opatřené nějakým podnosem, doporučuji podlepit listem papíru třeba ze starého kalendáře. Jinak se z toho bude sypat šílená řezanka. Tento konkrétní model má škrábací kus umístěn v krabičce, takže starost s bincem odpadá.

Jako další Mareček vytáhl žvýkací tyčky Barkoo. Ve velikosti L, neb Zoohit si přečetl náš životopis a byl si tak vědom, že v psí části naší smečky se nacházejí pouze nedorostlá telata.

Šla jsem tedy tyčky prozatím uložit do zvířecí části špajzky a co jsem nezjistila…

Telátkům právě docházejí! Děkujeme za doplnění zásob!

Jaroušek trochu protestoval, když mu Mara nekompromisně vytáhl matraci, ale nešlo to jinak.

Z matrace se vyklubaly granule Lulullus. Jako řeknu vám to upřímně. Kočky krmím holisticky. Alfa, když byl ještě sám, jsem krmila tím nejlepším, co jsem za nejlepší na českém trhu vyhodnotila. Když přišel Benji, nebyla už situace finančně únosná, protože to bych do naší zoo musela vybírat od návštěv vstupné, a mám obavy, že by jejich počet klesl ze současného minima na nulu. Takže jsem začala na psech šetřit. Až budu v důchodu, koupím si velkej mražák a nastuduju BARF, ale do té doby… No ale zpátky k tématu!

Špajz a barel v něm umístěný odhalil, že pejsci mají ještě slušnou zásobu Brita, takže pytlík s Lukullusem otevřeme až k večeři.

Na řadě byl produkt z kategorie hraček pro psy. Tučný provaz. Jupí. Dávám mu pět minut.

Následovaly konzervy. Nejprve psí Rocco (400g balení v šesti variantách) a poté kočičí Smilla (200g balení ve čtyřech variantách).

A pak už tam zůstal jen Jaroušek, poněkud zklamaný, že mu zmizela všechna vystýlka.

Mareček uspořádal dárky na podlaze a šel si hrát za tátou s tankem nebo traktorem nebo bagrem nebo tak něco.

Já vzala konzervy a nasměrovala se s nimi do špajzu. A helemese. Mám tu plný kastlík konzerv Rocco v 800g baleních! Pejskům je totiž přidávám pro zpestření do granulí, hlavně Alf by se bez nich asi ani nenajedl, nimra jeden.

A tady ještě plnou polici! To je náhodička. A vedle štos kočičích gourmetek.

Takže jak to pojmeme? Upřímně, Smilla mě bůhvíjak svým složením neokouzluje. Co si budeme povídat, Gourmet taky není žádné terno, ale kočkám chutná a taky je v sympatických pidibaleních. Smillu bych musela snad tři dny ohřívat, a to kočky neschvalují. Ony si na konzervy moc nepotrpí. Adélka si třikrát lízne a Jarouškovi úplně stačí asi tak jedna polívková lžíce ráno a večer. Ale kravál kvůli tomu dělá jak kdyby týden nejedl nic.

Jelikož v komoře hromadím materiál pro Útulek Tibet, tj. zbylé léky a diety, pelíšky a věci do aukcí a bazarů, ráda tam přidám i tyto konzervy, které jsou pro nás nadbytečné. Snad Zoohit nebude proti.

Nastal čas vyzkoušet provaz. Psi se mohli zbláznit, jen jsem vystrčila ruku s hračkou ven.

Už to hoď, už to hoď!

Pusť to, pusť to!

Házej, házej!

Tady jsem začala stopovat čas.

No, provaz drží, nechám je přetahovat se a jdu chystat večeři. Mimochodem, Jaroušek se zatím krmí králičí trávou zasazenou v misce, oboje ze Zoohitu.

Takže beru Lukullus pro psy všech plemen a velikostí a studuju tabulku s dávkováním. Naši sloni dostanou každý asi 200 gramů, což je polovina denní dávky.

Počkej, my to ochutnáme, co kdyby to bylo hnusný nebo otrávený…

No, zkrátím to, kočky jsem musela od misky vyhodit.

Toto je moje večerní psí kuchyně. Přidávám olej, sirup na klouby, prášek na zuby a zamíchám trochu konzervy. Tentokrát mám ovšem výjimečně připravený vývar.

Hnědý hladový krk už netrpělivě čeká a sprostě po mně poštěkává. Černý krk se tváří, že by snad ani jíst nemusel. Aspoň ne s tím hnědým vedle. Benji hltá jak blázen a myslím, že tím Alfa znervózňuje a kazí mu apetit.

Ale čumáky zabořili oba a dlabou bez protestů.

Adélka už je smířená s tím, že nic nezbyde.

Benji dávno zapíjí, Alf ještě vylizuje poslední drobky.

A tady, přátelé, nikoli pět minut po večeři. Překvapivě lano vydrželo celé dva dny! No teď už je vejpůl, ale drželo se fakt statečně a za tu zábavu to rozhodně stálo!

Takže co říci závěrem. Především znovu velmi děkuji Zoohitu za důvěru a zaslání výrobků k testování, naprostá většina se setkala s úspěchem, ač očekávaným, ono je těžké poslat nám něco, co jsme u nich ještě nekoupili, ha ha ha. Spoustu věcí jsem zde na webu nebo vedle na facebooku zmiňovala v průběhu let, naposled třeba novou kočičí venkovní rezidenci, a Zoohit i nadále zůstává naším nejoblíbenějším eshopem.

 

Rubriky: Obrazem, Testujeme | Štítky: , , , , , , , , , , | Napsat komentář